NÁVRAT POTULNÉHO PĚVCE.

NÁVRAT POTULNÉHO PĚVCE.
Už i ten ocún zvadl, smrt z hájů šelestí – ach, už je po toulání, po zpěvu, po štěstí! Podzimem zlatým země se na mne usmívá a s bohem! s bohem!! dává a zmírá truchlivá. A kudy za hvězd kráčím kol tichých vesniček, už na hřbitovech planou plaménky dušiček. Ach probloudil jsem v krajích, znám kdejaký už sad, dnes laštovičkou na jih se vracím na svůj hrad. Pověsím husle v koutě, svou lampu rozsvítím a v duchu dám se v poutě za májemmájem, za kvítím. A staré svoje knihy zas na stůl rozložím a starou moudrost vážím o lidském, o božím. Ať venku vichry skučí a straší po střechách, mne z klidu nevyruší, můj nepřehlučí práh. 55 S šedivých nebes bílý se hustě sype sníh, dům zapadá, a sosny kol stojí v rubáších. Jak pavouk mušku v sítě sníh si mne zapřádá, a moje bába stará pohádky vykládá. Až skřivani zas výsknou a vody zahučí, pak zase svoje housle já stisknu v náručí! Až máj mi květnou snětí zas ťukne do oken, pak strhám všechna pouta a musím, musím ven! A musím zase chodit a v dálky nořit hled a s vonných výšin zpěvem kvetoucí zdravit svět! 56