KOLOVRÁTKÁŘ.

Karel Skřivan

KOLOVRÁTKÁŘ.
Vozím svůj kolovrátek, světem se nuzačím, ve svátek jako v pátek svou klikou otáčím. A nemám ženy, dětí – a nemám domova – kdo ví, kdo moje kosti a kde je pochová. Písně, jež nejsou moje a s nimiž necítím, točím z mrtvého stroje a zívám mezitím. Co tisíckrát jsem slýchal, to vříská, píská zas, hrá v skok – a já bych vzdýchal – kéž roztříská to ďas! Ach, ty můj věrný Karo, schlíplá je hlava tvá – a též byl’s šprým a jaro, teď zhloupl’s jako já. Jak beránek, pln strachu, jenž ani netiká – tak, milý starý brachu, nás šlechtí muzika! 52 Ó kdybych jenom housle o jedné struně měl a uměl na ni zahrát, jak rád bych světem šel! Hrál bych, co potok šplouná, co v srdci výská, lká: Byla by píseň skrovná, však aspoň píseň ! 53