POKUŠENÍ.

POKUŠENÍ.
Ještěrka má svůj kámen, cvrček má díru svou – mne šlehá slunka plamen a sžírá duši mou. Země jak pec je velká, na míle nikde strom, nezabzučí ni včelka, jen od hor chroptí hrom. Já jak ten blázen chodím – dál nejdu – ne, ne, ne – daleko housle hodím do trávy spálené. A na vzdory si lehnu a zuby zatnu v ret, z místa se za nic nehnu, rád měj mě celý svět! Nepůjdu dále, nepůjdu dále, mám potloukání dost, na nohou stále, vína na mále – až každá brní kosť. Radš se vrátit domů, dřímu v stínu stromů, nepůjdu dále, ani za krále, mám už trampot dosť.“ A co si to tak bručím a ležím na trávě, cosi mi leze k uším a dále po hlavě. 23 Mravenci! Kýho ďasa! Čert vás tu dlužen byl! A je jich celá chasa a každý volá: Pil! A nosí, vláčí, víří a chvátá, klopýtá, ten rovná suché pýří, ten pupy počítá. A já bych tu měl hníti? Ne! Vzhůru, housle mé, sta bratří žalosť cítí, zas těšit půjdeme! A zas si jaře notím, sám sobě bych se smál, a nevím, že se potím, a v prachu cupám dál. –