V POLEDNE.

V POLEDNE.
O polední hodině v tiché lesní dolině uleh’ jsem si do trávy. Slunce vršky prokmitá, v trávě muška zlatitá houpá se mi u hlavy. Mlčení jde samotou, jen mé tělo s duší mou tajné vede rozpravy. Poslouchám a nedýchám, směju se jich pletichám – člověka to pobaví: Duše:
Mé tělo, tělisko, ty žoku masa a kostí! To žádný neví, co mám s tebou mrzutostí. Když řeknu: Ulétněm tomu pozemskému dusnu – ty zívneš jako lev a lehneš si: „Já usnu.“ A vztahuji-li ruku po hvězdnatém kvítí, ty cupeš jako děcko a chceš dýmku míti. Když závoje tajemství už počínám se chápat, ty myslíš jen, co bumbat a co papat... Ach, já bych chtěl být lehkým andílkem, ty obrůstáš mne sádlem, sádýlkem – ty protivná masitá taško! Tělo:
Nu, počkej, počkej, však ty budeš plakat, až po mém hrobě žabky budou skákat! Nu, počkej, přijdeš ty špendlíčkem kopat – a nebude už rýčů, nebude už lopat – ty protivná větroplaško!... 29