Hošíček narodil se v Litomyšli.
Dvě Víly ke kolébce jeho přišly –
a sklonily se, políbily čelo,
a ze rtů prvé proroctví se chvělo:
„Já s nebe báječný Ti nesu dar –
ne stříbro, zlato, šperky diamantů –
nebudeš vládcem, který seje zmar –
Ty budeš králem českých muzikantů!
Viz, housle nesu Ti, z nichž rytíř Dalibor
svou touhu a svůj bol zázračně uměl hrát.
Až zahlaholíš, stichne vzňatý sbor,
neb který Čech by hudbu neměl rád?
Skřivánci, jimiž české luhy znějí,
svých trilků proudy ve Tvou lýru slejí –
Ty budeš pěť o věrnosti a lásce,
až hvězdy nebes slastí budou třást se, –
Ty slávu otců vroucně budeš zpívat,
až sochám mrtvým slzy budou splývat –
Tvá hudba přemůže úhlavní nepřátely,
a před Tvou štvanou vlastí svět se skloní celý,
zbraň vyrazíš mu z ruky k ráně vzpjaté –
to bude triumf Tvůj, to poslání Tvé svaté.“
A sotva domluvila první víla,
smutna a bleda druhá hovořila:
„Odpusť, že krutý nesouzvuk
Ti vnáším do souladu,
že ostrý věnec trnový
na Tvoje housle kladu.
Vše, co má družka věštila,
vše, věř mi, vše se splní, –
až na Tvém hrobě hlubokém
se lehká travka zvlní.
Vše, co má sestra věštila,
vše stane se, mé dítě –
až zasypou Tě kamením
a z vlasti vypudí Tě.
Ó, věř, že koně zapřáhnou
k Tvým triumfálním vozům,
až v hrůze – ztratíš sluchu dar
a v zoufalství svůj rozum.
To už je osud proroků,
že kamení jim chlebem,
že do pekla je vrhá svět,
když nejvíc planou nebem...“
A vínek trnový na vlásek dala hebký
a obě jako dým se vznesly od kolébky,
v níž procitlo a zakvílelo robě. – – –