ZA MODRÝM KVĚTEM.
(Die blaue Blume.)
Šla pověsť o modrém kvítku,
jež v dáli rozkvetá;
sto romantických pěvců
šlo za ním do světa.
A chodili a hráli
a hledali bájný ten květ,
až uondáni z dálí
se bez květu vraceli zpět.
Já nebeské však mám štěstí –
kam přijdu, tam modrý květ –
je charpou, je čekankou, zvonkem
a včely v něm pijí med.
A musím se lidem smáti,
jak putují v neznáma
a v oblacích hledají štěstí,
jež šlapou nohama.
A sotva jsem dopěl tu píseň,
sesmutněl celý svět
a nevýslovná touha
mým srdcem začala chvět.
To touha po modrém květu,
jak nebe širokém,
jak oko zářící láskou
tak výmluvně hlubokém.
A chodím jako ti pěvci
z těch romantických dob
a nevím, co najdu dříve:
zda modrý květ či hrob.
76