Sivého buku houští pod praletou
v bořivé zemi jáma zapadlá;
a nad ní kořeny se v mříže pletou
a mech a ostružina uvadlá
se svírají jak víko nad truhlou.
„Bohdejž už dopadlo,“ děl druh můj starý,
„a jasan vryl se v půdu utuhlou
a nepustil, co dole chytí v spáry
před soudným dnem!“ Pak drsně: „Brachu vari!“
„„Co jest?““ – A on jen vlek’ mne z huštiny,
až stanuli jsme lesa na pokraji.
„Prokleté,“ děl pak, „houšť ta věci tají
a k pochopení, mním, jste ještě mladý,
co skrvavené značí šediny.“
„„A dál?“ – „Já nic, jen jediný muž tady
by vyprávět směl vám tu příhodu,
to jest, když měl by chuti k odchodu
tam, kde už ani zmije nevděku
nemůž znov’ zabit srdce v člověku.
Však starý muž je dosud jako buk,
jejž vidíte tam u té farmy čnět,
třeba mu hrom již střískal mnohou sněť
a mnohou schromil nezvedený kluk.“
Zimní večer; sníh se jen
chumelí a bělá
tam, kde stojí u lesa
farma osamělá.
Sníh se kupí u vrátek,
u oken i práhu;
nikdo – z blízka, z daleka
nenajde sem dráhu.
Na okénku zamrzlém
stín a zář se mění;
v jizbě smutno, ticho tak,
jako po vymření.
U ohniště stařena
ruce v klínu svírá,
hledí jako v mrákotě
do prázdného čira.
V koutě, sotva vidět jej
dýmu pro oblaka,
sedí starý, naslouchá,
kyvadlo jak cvaká.
„Ani tomu hosti dnes
nezdá se být radno;
nemyslíte, pantáto,
že tu trochu chladno?“
Starý dýmá těžko dnes,
neví, kde to vězí;
myslí tak dva zavaté
v lese na pařezy.
„Neslyšíte, pantáto,
jak to praští v buku?“
„„Eh – to jenom v krbu tak
z bukových těch suků.““
„Nezdá se vám, pantáto,
už po kolikáté,
že to ťuká na okno?“
„„Pořád něco máte.““
„„Daleko ni široko
živá duše blízká,““
myslí však: „„Už zas se jí
po tom mrtvém stýská.““
„Aj tedy přec, ač zavato,
tím vzácnější jsou návštěvy,
což neřekla jsem, pantáto,
že na okénko ťuká to?“
A starý vážně: „„Toť se ví!““
Ten samovárek s komína
si s větrem kloktá, šveholí,
že cizina je cizina,
však s někým když se vzpomíná,
že s pola tak to nebolí.
A větrové když zaduli
dvé ptáčat v moře z domova,
že k sobě se tu přitulí
a druhu soudruh stonulý
pod křídlo hlavu uschová.
A srdce k srdci přiletí
i v zármutku i veselí
a v pevném jsou si objetí,
kdož doma jako zakletí
by úsměv k sobě neměli.
A vítr hučí s komína
a samovárek klokotá:
„Jste divná mi to družina,
když pojí vás jen cizina
a doma jste si cizota.“
„Aj to je tedy vaše písnička?
No každý člověk nějakou tak složil,
jeden to píše, druhý to jen prožil
a vaše hezky v spaní uhýčká.“
„Má stará tam již klímá u plotny
a snad si ve snu také něco skládá,
vy v bdění sen a ona ve snu ráda
si v píseň mění život lopotný.“
„Má každýť už tak vlastní spůsobu;
víc nemá jich pro žití času zpívat
a rádo se, když vidí den se stmívat,
s tou němou písní vkrade do hrobu.“
„Kéž bůh je snů tam těžkých ochrání,
a dá jim poklidu po těžkém dílu
a těm, kdo živi jsou, kéž popřál sílu,
by nestrhla je tíseň v zoufání.“
„Bývajíť kruté lidské trampoty,
však člověk snese k nevěření mnoho
a trpčit? Nač? Má každý dosti toho
a v lidském bolu není novoty.“
„Konečně člověk všemu uvyká,
jako ten pahejl v lese osamělý
a ten i není opuštěn tak celý,
když přátelská jej haluz obmyká.“
„A my jsme stáli věrně u sebe
v modlení, práci, bouřlivu i klidu,
i krvavý když blesk ji zbavil vidu
a o pomstu pak zahřměl do nebe.“
„A já ji držel rukou schromenou –
No když jsem začal, dopovím to zkrátka:
já seděl tady, tam seděla matka,
jen puška tam nebyla nad stěnou.“
„A venku bylo zrovna jako dnes
a v domě ještě více zasmušilo;
on matce děl – již nevím, co to bylo,
a já mu řek’, že nevděčný je pes.“
„A on se zved’ a vyšel ze dveří
a v domě bylo ještě pošmurněji
a matka slouchá s pláčem po kročeji,
když nevrací se ani k večeři.“
„Ty ženské všechno pláčem vynutí
a člověk nemá srdce nad kamení;
dím: Jsme mu v cestě, mlád je, snad se změní.“
A ona: „Bůh mu dá snad vnuknutí.“
„V tom zablesklo se jizby do šera
a ráno našli v krvi nataženu,
ji zde, mne tam – však musím zbudit ženu,
zas nějaká ji mučí příšera.“
A od kamen to zní, zda ze spaní?
„Živým dej, pane, v utrpení sílu
a ty, kdož ulehli po hříšném dílu,
milostí svou snů těžkých uchráni.“
„Aj vždyť jsem řek’, že za to duši dám,
když ze starého slůvka vyloudíte,
kdo, co a jak – nuž, dopovím to sám
snad někdy, jestli dál to nepovíte.
A kdyby se i dále povídalo,
s takými věcmi pochodíte málo.
Co najde kdo v těch všedních dějinách?
Vždyť děti sobě každý vychovává
a pomůže-li někdy z nedočkava
tátovi které za hřbitovní zídku,
když neklidí se, jak se zlíbí kvítku,
přečtem si o tom zprávu v novinách
a dál se nikdo o to nestará.
Však dá-li bůh, že někdy na kolenou
vám houpat bude klučina se malý,
pak při vzpomínkách zem tu na vzdálenou
mu doložte, že pospolu jsme stáli,
kde oběsil se kluk ten nezdara
a jámu že už dávno zaorali.“