Ty na obraze usmívavé dítě
s tou růžnou tváří, jasně modrým okem,
jak často rok již proměnil se s rokem,
než zraky moje opět všimly si tě.
Ty dítě mé, jak jsme se rozloučili
a po letech jak zas se shledáváme:
ty usmíváš se ještě – vždy to samé,
však oči mé se pláči naučily.
A srdce bolí, vzpomenu-li na to,
jak tisk’ jsem rty k té desce skleněné
a nyní, chvíle tato?
O chladím jen své čelo zžízněné.
Můj příteli, již nejsem, čím jsem býval,
již děckem ne, co bratrem tebe zvalo,
po tobě hravé ručky rozpínalo,
již zvadly sny, jež s tebou kdy jsem sníval,
a líto mi těch mladých, děckých let,
a líto mi, že v světě žádný květ,
jejž neoderval života by příval.
Já sestárnul, viď, malý příteli,
a divíš se, že to tvůj kamarád?
Však ze srdce ti odpouštím to rád,
vždyť jiní také pozapomněli,
co živi jsou a ty’s jen obraz kusý.
Leč přec-li jich a tebe vzpomenu si,
tu div, že bol mi srdce nedělí.
Jich, mužem dost že být mi možno není,
jenž bez bolu by nes’ to zapomnění,
a tebe zas, že časů poletem
mi nelze myslí ostat dítětem.
Proč budí člověk z krásného se snění,
proč z temnoty, jež jemu světlem září,
v ten zásvit náš, kde teprv znát co tmění
a tělo musí oslábnout-li v stáří,
proč duši aspoň nelze uchovat
tak věčně mladou, dětinnou a svěží?
A to když bylo člověku dát s těží,
proč neumírá, dokud ještě mlád,
než na sny luzné sněhu napadne,
než bujná mysl v ledy uchladne?
Proč člověk déle ohně duše žije
a s poslední spíš jiskrou nezmírá,
jež vypryskne těch temnot do čira:
to života prostého poesie? –
Či náhradou života tisícletí,
v němž rychleji už srdce nezabije,
za jednu myšlenku, jež mozkem letí,
za jeden sen, v nějž prach nám nezasáhá,
za pocit jen nezpytvaného blaha,
za jeden úsměv, jednu slzu dětí?
Nač popele, když jiskra v něm dohárá –
či život životem, když duše stará?
Však marně, marně – všechno, všechno hyne
a vše ač rád by člověk uchoval,
než čeho zví, je vše, i srdce jiné.
Můj příteli, já mnoho pochoval
a zbylo mi jen trpké vzpomínání
toho, co bylo a co nyní je;
a loďka-li se plavci rozbije,
kdo zazlí mu, že hyne u zoufání? –
Slyš, dítě mé, já strpěl velmi mnoho,
než stala se, čím teď je duše moje,
leč neviň, jako jiní mne jen z toho,
vždyť také já se nerad spouštěl ráje,
vždyť každý nerad ve propast se kácí;
když ale hvězda po hvězdě se ztrácí
a mraky jdou, kdo diví se, že tma je?
Mé hvězdy shasly mou i jiných prací.
Šel v svět jsem hledat, co mi odlákal,
přes dálné moře loďka moje hnána,
do vln jsem hleděl z večera do rána;
leč ptej se plavce, třeba vyplakal
si oči marnou touhou ze dne ke dnu,
zda za tisíc těch perel voda slaná
mu vydá stonulou tam perlu jednu?
A ptej se toho, kdo se v poušť uchýlil,
zda vše nerovnal k svému životu
a neviděl jen samou pustotu,
třeba mu jiní děli: Ty’s se mýlil!
A ptej se mne, zdaž leta mi a míle
vrátily to, co jedna vzala chvíle? –
A ptej se mne, proč, co mi ještě zbývá,
té choré duši nepostačí k míru?
Kde jedna hvězda do noci se dívá,
tam víc jen kolem vidět ve tmu čiru.
A mé kol duše, příteli, je temně
a děsí mne, že temněj ještě bude.
Co říkáš tomu? Usmíváš se jemně.
Nuž směj se, směj – já hledím – noc je všude
a hlava klesá v závratném tom víru.