Jsou ty naše kraje...
Jsou ty naše kraje,
jiné dnes, než byly;
nežli ze knih zná je
měšťák bohumilý.
Vymizely dudy,
vymizely táčky,
vymizely bludy,
dávné povídačky.
Vymizely zpěvy,
krby loučí zlaty,
vymizely děvy
u nich s kolovraty.
Mědlice a stoupy,
babky, poctivice,
chytrák, „Honza hloupý“ –
dnes jich není více!
16
Fěrtoch, dlouhé šosy,
šněrovačky s květy,
šátky na pokosy,
kožich dlouholetý,
Pentlepentle vyšívané,
holoubky, čes vlasu,
truhly malované,
všechno to šlo k ďasu.
V našem kraji blahém
jsou dnes časy jiny,
všechno se to šmahem
dalo na mašiny.
Setí, žetí, mletí,
šátky, látky, příze,
všechno to jen letí
kams do cizí sklíze!
Tak to všechno mizí
jídlem, bydlem, krojem,
i ten sedlák v cizí
ruce už je strojem!
17
Jen tak někde váznou
starých časů stopy:
kapsu stále prázdnou,
dětí celé kopy.
Jen tu starou bídu
máme beze škody,
selka jde s ní k židu,
sedlák do hospody.
Tam invalid chudý
udělá mu svátek –
– čert mu rozbil dudy,
hrá na kolovrátek.
18