SELSKÉ PÍSNĚ
[5]
Mé orné půdy každý hon...
Mé orné půdy každý hon,
mi patří zem jak dubu,
a držím se jí jako on
vzdor psotám, časů zubu.
Věkovitými kořeny
a pevně každým svazem
a mé jsou i ty kameny,
pro něž se shýbám na zem.
Ji nevezme, dokud jsem živ,
mi nikdo z tvrdých dlaní;
mne topor musí sklátit dřív’ –
a ještě padnu na ni!
[7]
Se skřivánkem vstávám...
Se skřivánkem vstávám,
s ním též chodím spat,
v poli naslouchávám
při pluhu mu rád.
Naslouchám, jak zpívá,
když si stírám pot,
mně tak volno bývá
všechněch od klopot.
Zadívám se chvíli
v modrou oblohu –
jak mne ten zpěv sílí,
říci nemohu!
Zamyslím se, maní
je mi k úsměvu,
a sám při orání
dám se do zpěvu. –
8
Rodné brázdy v šíř i v dál...
Rodné brázdy, v šíř i v dál,
co mi vás jen pán Bůh přál,
co se já vás naoséval,
naoral!
Až té trávy neseté
na mém hrobě rozkvete,
čí pak vy, mé rodné brázdy,
budete?
Kdo tu bude u vás stát,
kdo vás bude míti rád,
kdo k vám přijde, rodné brázdybrázdy,
zaorat?
Rodné brázdy v šíř i v dál,
rád bych potom z hrobu vstal
říct mu, aby jako já vás
miloval!
9
Já a moje orná půda...
Já a moje orná půda,
my jsme jedna hlína,
bohatá anebo chudá:
nemůže být jiná!
Já a moje orná pole
– chraň nás dobré nebe! –
za přítele máme dole
na zemi jen sebe.
Já a moje orné lány
svazek máme tuhý,
když z nás jeden udupaný,
pomůže mu druhý.
Já a moje orná země
jsme jako dlaň k dlani,
dokud ona vlídna ke mně
a já dobrý na ni.
10
Drsny jsou mé mravy...
Drsny jsou mé mravy,
drsná je má dlaň,
drsný vlas mi s hlavy
v drsnou splývá skráň.
Drsny chléb i šaty,
drsný je můj pot,
drsné došky chaty
drsný chrání rod.
Drsná na vše strany
řeč má je i smích,
a na drsné rány
pláč můj drsně tich.
11
Byl kdys Honza král...
Byl kdys Honza král –
a on kraloval,
že ho sedlák na svém stole
hrudkou maloval.
Jeho celá zem
rájem byla všem,
a v tom ráji nejšťastnější
on na trůnu svém.
Ráno si naň sed’,
žezlo svoje zved’
a dvořanům narovnával
nakřivený hřbet.
Byl-li žebrák zde
žádat právo své,
„Kdyby mne to říši stálo,“
Honza vzkřik’, – „je tvé!“
12
Po té práci rád
šel se nasnídat,
ale děcko v celé říši
nesmělo mít hlad.
Krajíc svůj si vzal,
řek’: „Jsem sice král –
na, sedláče, – jez ty první,
ty’s ho vyoral!“
Měl své vojsko též,
a byla to řež,
když se tak někomu chtělo
do Čech na loupež!
Po vojně však řek’:
„Každý z nás byl rek,
složme pány generály
zas do škatulek.
Domů každý z vás
odebeř se zas
orat, kovat, děti chovat,
ostatní vem ďas!“
13
Když jim která z vlád
chtěla právo brát,
udělali revoluci,
Honza ved’ je rád.
Tak to bylo, když
Honza měl svou říš’, –
škoda, že jen ve pohádce
a tak dávno již!
14
Nás anděl nemoh’ z ráje hnát...
Nás anděl nemoh’ z ráje hnát,
když hroziv stál u jeho vrat, –
my neznali té záře:
náš teprv potom povstal rod,
když člověk začal země plod
dobývat v potu tváře.
Ať jiný na ráj vzpomíná,
ať pravda to, či vidina,
nám kraj to málo známý:
nám naše země dostačí
a ráj bychom si nejradši
z ní udělali sami.
Až do ráje se půjde zpět,
toho as anděl vpustí hned,
kdo kdys tam býval pánem –
z nás as mu není nikdo znám,
i po smrti se věru tam
snad ani nedostanem.
15
Jsou ty naše kraje...
Jsou ty naše kraje,
jiné dnes, než byly;
nežli ze knih zná je
měšťák bohumilý.
Vymizely dudy,
vymizely táčky,
vymizely bludy,
dávné povídačky.
Vymizely zpěvy,
krby loučí zlaty,
vymizely děvy
u nich s kolovraty.
Mědlice a stoupy,
babky, poctivice,
chytrák, „Honza hloupý“ –
dnes jich není více!
16
Fěrtoch, dlouhé šosy,
šněrovačky s květy,
šátky na pokosy,
kožich dlouholetý,
Pentlepentle vyšívané,
holoubky, čes vlasu,
truhly malované,
všechno to šlo k ďasu.
V našem kraji blahém
jsou dnes časy jiny,
všechno se to šmahem
dalo na mašiny.
Setí, žetí, mletí,
šátky, látky, příze,
všechno to jen letí
kams do cizí sklíze!
Tak to všechno mizí
jídlem, bydlem, krojem,
i ten sedlák v cizí
ruce už je strojem!
17
Jen tak někde váznou
starých časů stopy:
kapsu stále prázdnou,
dětí celé kopy.
Jen tu starou bídu
máme beze škody,
selka jde s ní k židu,
sedlák do hospody.
Tam invalid chudý
udělá mu svátek –
– čert mu rozbil dudy,
hrá na kolovrátek.
18
Náš táta...
Náš táta se stropu chytá,
naše máma byla bita,
dědek mlčí, bába pláče,
žid se šklebí: „Což, sedláče?“
Až já budu statek chovat,
to si budu pamatovat!
ať mi potom nežebroní,
udělám to jako oni.
19
Ze selských bouří.
Hořel ve vsi statek,
už hořela ves –
kdyby kdos byl v zmatek
nenamát’ se kdes.
Střechu srazil hákem,
děti vynes’ sám,
div před naším zrakem
nezabil ho trám.
Když byl konec všemu,
nechtěl dát se znát –
modlíme se k němu:
byl to anděl snad!
Až jsme ho chtíc, nechtíc
k řeči ponoukli:
Byl to jakýs šlechtic. –
My ho utloukli.
20
Hřej, zlaté slunečko...
Hřej, zlaté slunečko,
v hory, doly,
ať se potí sedlák
i ti voli!
Hřej, zlaté slunečko
plno záře,
ať je pánům volno
na kočáře.
Hřej, zlaté slunečko,
na obilí,
aby rostlo pánům
na chléb bílý.
Chceš-li, zasviť také
na zemáky,
ať jsou hodně velké
pro sedláky.
21
Na trávníku...
Na trávníku v neděli
je to okřání! –
slípky se tam popelí,
psi se prohání.
Na trávníku přemilo
je to v neděli,
jen kdyby tak nebylo
zejtra pondělí.
Na trávníku sedlák má
tak své myšlénky,
kdyby mu jen nepadaly
na tvář housenky.
Na trávníku okřeje
sedlák ubohý,
kdyby ho jen netahaly
děti za nohy.
Na trávníku okřeje,
když je počasí –
kdyby ho jen netahali
páni za vlasy!
22
Chudý byl můj statek...
Chudý byl můj statek v stráni,
chudé bylo tvoje věno,
přinesla’s k nám požehnánípožehnání,
moje ženo!
Sotva ráno slunce svitne,
sotva ptáče probuzeno,
vstaneš, jako ptáček vzlítne,
moje ženo!
Jen se na mne pousmíváš,
a když k pluhu zapřaženo,
od prahu se ještě díváš,
moje ženo!
Když je ruka prací zhnětlá,
čelo chmurou zataženo,
ty jsi jako paprsk světla,
moje ženo!
23
A když světa rámě tvrdé
proti nám je namířeno,
čelo tvé, jak mé jest hrdé,
moje ženo!
Ať ve světě co chce značí
bohatství a sláva, jméno,
my jsme šťastni, to nám stačí,
ty, má ženo!
24
Ukolébavka.
Spi, synáčku, spi,
zavři očka svy,
já tě budu kolébati,
košilku ti spravovati,
spi, synáčku, spi.
Spi, synáčku, spi,
hezky se ti sni –
já se budu na tě dívat,
ptáčkové ti budou zpívat
v naší jabloni.
Až ty budeš spát,
půjdu oběd hřát,
tatínek se vrátí s pole,
pochová tě, mé pachole,
a ty budeš rád.
Spi, synáčku, spi,
zavři očka svy –
abys mohl měkce spáti,
matka musí práce dbáti –
spi, synáčku, spi!
25
Dva dětské popěvky.
I.
V červáncích už den se tratí,
půjdem spáti, půjdem spáti,
hle, už hvězdy nebe zlatí.
Nebudeme spáti sami,
andílkové budou s námi,
každý s pěti hvězdičkami.
U postýlky budou státi,
v snech si budou s námi hráti,
o ráji nám povídati.
26
II.
Zasviť nám, slunečko zlaté,
zasviť nám a hřej,
už té zimě morovaté
konec udělej!
Byla dlouhá, vzdorovitá,
nechce se jí pryč,
za nůsek a šůsek chytá
první petrklíč.
Sviť, slunečko, v širém kraji
petrklíčům všem,
ať jí dvéře otvírají
až v tureckou zem!
27
Tři rody u nás platí jen...
Tři rody u nás platí jen,
to otec, syn a děd;
to náš je celý rodokmen:
kořen a strom a květ.
A naše paměť nejde dál,
ni naděj’ v příští čas,
než aby, děd co zachoval,
syn synovi dal zas.
Co bylo, může říci nám
jen u hřbitova věž;
děd zapomenut leží tam,
nás zapomenou též.
Jen někde mhavé zvěsti hles
nám slovo řekne víc:
jak prapraděd náš trpěl kdes,
jak šťasten byl, to nic.
Tak ořem, sejem, hyneme,
však pýchy dalecí –
přec starší jsme a budeme
než rody knížecí!
28
Pište si, jak chcete...
Pište si, jak chcete,
ty své noviny:
sedlák je své půdy
přítel jediný.
Kažte si, co chcete,
všechno je to lež,
každý od sedláka
něco chce, – vy též!
Vy jste cizí jemu,
on je cizí vám,
všecko, co dnes jeho,
on si dobyl sám!
Sedlák vaši volnost
chápat neumí,
on si se svou hroudou
nejlíp rozumí.
29
Jeho volnost práce,
zdraví je, a klid,
nechce nic než z vlastní
půdy volně žít.
Byli spolu věky
věrný druha druh,
a nepřál jim nikdy
nikdo, nežli Bůh.
A přestáli spolu
každou pohromu –
věří sobě, Bohu
a víc nikomu!
30
Je tichá noc...
Je tichá noc a ještě ven
si vyjdu na zápraží,
ať sebe víc jsem unaven,
to ticho mne tak blaží!
Nad polousvětlým dvorem mým
je obloha tak hvězdná,
tak hluboká, já zahledím
se do jejího bezdna.
Z mé jizby na dvůr padá zář
jak pruha pozlacená,
hle, opřena tam o polštář
spí s děckem moje žena.
Vše mlčí; v sadu šeptají
jen listy hrušně zticha,
a dobytek můj ve stáji
tak spokojeně dýchá.
31
Můj synku...
Můj synku drahý, milený,
s tím vlasem nad len plavým,
tvářičky máš tak ruměny,
tvé tílko kypí zdravím.
Jak rád tě chovám na klíně
a hledím do tvých očí,
kde blýská to, jak v hlubině
když rybka povyskočí.
Já celý den si na poli,
mé dítě, myslím na ně;
jak tvé se nožky batolí
mi vstříc na drsné dlaně.
Já namyslím se celý den,
jak tobě zas to bude,
až budeš orat unaven
na naší roli chudé.
32
Leč, – co se o to starám již,
ty, synáčku můj malý;
ty svému otci nepatříš,
ty napřed patříš králi.
Však od něho-li přijdeš zdráv,
buď jak tvůj otec stále
klidný a Bohu, lidem práv
a orej o krok dále!
33
Ne, ta moje pole...
Ne, ta moje pole
nejsou má, – jsou cizí
já je orám, vláčím,
někdo mi je sklízí.
Něčí jsou mí voli,
něčí je mé setí,
něčí je má chata,
něčí jsou mé děti.
Něčí jsou mé ruce,
každá žíla v těle,
jen má strast a síla,
ty jsou moje celé!
34
Píseň vystěhovalcův.
Nevolí, bídou hnán
opouštím rodný lán –
ó buďte vlídni ke mně!
a neviňte mne z nevděku,
já snes’, co možno člověku. –
Ó s Bohem buď, má země!
Snad můj jen byl to blud,
tažného ptáka pud
snad jen se ozval ve mně –
ať tak neb tak, již táhnu v dál,
má touha větší než můj žal,
ó odpusť mi, má země!
Již opouštím svůj práh
a tisknu ve slzách
vám, druzi, ruku němě;
teď z dálky bílá vížka v let
za vlakem kyne naposled,
ó s Bohem buď, má země!
35
Jest volný volných ráj
prý tam ten cizí kraj,
kde moře duní temně –
až budu tam, ó snad bych rád
se přišel k tobě vyplakat,
ó moje rodná země!
Leč tam za vlnami
Bůh též je nad námi,
nás řídě přetajemně:
ať k volnosti, ať v porobu,
nezapomním tě do hrobu,
ty, moje rodná země!
36
Dost práce juž...
Dost práce juž, já chci mít klid
a složit svoje břímě,
zem sklizena, chci připravit
se jako ona k zimě.
V mém sadu listí uvadlo,
štěp smuten v zem se chýlí,
mně na skráň sněhu napadlo,
chci oddechnout si chvíli,
než na věky odejdu spat
tam ke kostelní věži,
kde otec, děd, mých dítek řad
a moje žena leží.
Pojď, synu, sem, tvůj statek jest,
já dávám ti ho celý –
to byla vždycky naše čest,
co v rodu jsme ho měli.
37
Bůh žehnej v každé hodině
tvým stájím, pole, luka,
ať spokojeně na klíně
si mohu chovat vnuka.
Ať na dvoře tam z chalupy
se mohu dívat klidný
na stohy tvé a na kupy
– a ty buď na mne vlídný!
38
Já nemazlím se s přírodou...
Já nemazlím se s přírodou,
spíš’ někdy se svým skotem –
co dala mi, vše vyrval jsem
jí pracným, těžkým potem.
Mně není matkou příznivou,
ni kráskou velkolepou:
mně z jara voní od mrvy
a v podzim voní řepou.
Leč rád si někdy utrhnu
též květ, – tak nejspíš’ v máji,
když moje luka žluťákem
tak zlatě prokvétají.
Neb ze stébel, jda po mezi,
utrhnu svlačec, lechu,
a zadívám se, zamyslím,
– jak jsme tak rovni dechu.
39
Věky jdou a mizí...
Věky jdou a mizí,
nepřehledný tém, –
mrav a řády cizí
proměňují zem.
Věky jdou a míjí,
změnily i nás,
ale našich šíjí
nedotknul se čas.
Tvrdy jsou a vzdorny;
spíš’ ve skále hloh,
povrch země korný
povolit by moh’.
Tak stojíme tiše
svoji, každý kloub,
šíji stále výše
a kořeny hloub’.
40
Ba nejsem pán...
Ba nejsem pán, a vím to též,
jsem z ruky živ a ztuha,
však, Bůh to ví, – ten mluví lež,
kdo řekne, že jsem sluha!
Já za jiné se trmácím,
že musím, – zmírám za ně,
leč mzdu svou sám si vyplácím,
též jiným svrchovaně!
Jim za krev, práci ničeho
jsem nevzal v světě celém;
jsem sluha svůj, víc žádného –
a všech jsem živitelem.
41
Ať nebe už se kalí...
Ať nebe už se kalí,
ať od hor táhnou chlady,
ať z luk se mlhy valí,
ať vrány táhnou lady,
ať holy v sadu štěpy,
ať žlutý list se honí,
v mé stodole zní cepy,
mně nový chleba voní.
Ať odletěli ptáci,
ať sněhy větrem fičí,
jsem brzo hotov s prací,
a ozimek můj klíčí.
42
Cos táhle šumí...
Cos táhle šumí z chvůjí,
cos temně z pod hor zvučí:
to jarní větry dují,
to jarní vody hučí.
Cos v povětří se směje,
cos v důl jak zvonky splývá:
to jarní slunko hřeje,
to skřivánek tam zpívá.
Cos polétá a šuká,
jak vzduch je zlatem skvělý:
to ponejprv dnes v luka
si vyletují včely.
Cos bílo v třešni naší,
cos pod krovem je v práci:
to první květy raší,
to vlaštovka se vrací.
43
A dřív, než větry duly,
než v horách tály sněhy,
dřív, než oživly úly,
a vzduch pln plný něhy,
než květ zavoněl luhem,
než pod krov kdo se díval:
já na poli byl s pluhem –
jen skřivánek mi zpíval.
44
Mezi svými.
Mezi svými! – kde kdo přijde,
starý, mladý, velký, malý:
toť by nás ti cizí lidé
z města ani nepoznali!
Ve světnici, v dýmek čoudu
sedí se to jako v ráji,
hlučný hovor v jednom proudu,
všichni jenom povídají!
Muži zhnědlých, vážných tváří,
hezké ženy u ohniště,
dívkám oči jenom září,
a kol dětí tratoliště.
Žena s ženou, kmotra s kmochem
nevědí, co dělat smíchem,
za kamny jen děvče s hochem
nějak zmlkli v koutku tichém.
45
Starý děd si nacpal znova
s úsměvem už dýmku třetí,
upřímná a věrná slova
všem od srdce k srdci letí.
A ty děti každou chvíli
přitulí se k naší selce,
a když dá jim krajíc bílý,
dál šeptají o Popelce.
Tak to u nás na vesnici,
sníh když zavál v prostřed zimy
od města tu železnici
a jsme doma – mezi svými!
46
ČESKÉ ZNĚLKY
– Autoru „Psohlavcův“ –
[47]
I.
Cos u nás straší; – říct to nelze slovy,
Cos u nás straší; – říct to nelze slovy,
vzduch toho plný, ve vodě to pluje,
s chlebem to jíme, krev to omamuje,
tak sladkotupě, dým jak opiový.
Na ruce věší se to dělníkovy,
do myslitele hlavy se to snuje
a každou chvilku klidu otravuje
i tam, kde zavítá pod naše krovy.
Chcem žít a živi v hrob se ukládáme,
chcem pracovat, stavíme z písku v řece,
chcem ku předu a zpátky vrávoráme;
co jinde pravda, lež je v zemi této!
tu můru, mdlobu, – kdo můž’ říct, co je to, –
tu naši kletbu, setřeste ji přece!
[49]
II.
Vše rozmetáno v prach a rozvaliny,
Vše rozmetáno v prach a rozvaliny,
co draho bylo této země synu,
zlomili nás, jak vichr lomí třtinu,
a klínem rozráží nás na štěpiny.
O jejich srdce stesk náš, touhy, činy
se rozbíjejí, pěst jak o skalinu,
jak z železa, jež dáno v kovadlinu,
z nás kují zbroj v hruď vlastní domoviny.
Kde naše spása, štít a vykoupení? –
v zapadlém otcův hledáme ji hrobě;
v těch kobkách život zhas’, tam není, není!–
zas k rodným bratřím žalný zrak náš hledí;
jen lhostejnost a smích nám odpovědí.
Ó hledejte ji v sobě, v sobě, v sobě!
50
III.
Ó země! – někdy matko mučedníků,
Ó země! – někdy matko mučedníků,
jichž krví páchne dosud každá hruda,
ó jak jsi klesla ponížena, chuda
dnes v rukách svaté víry odpadlíků!
Prý „v podnož cizinců a násilníků“
si zalháváme, jak to slina udá:
že vlastním rodem znectěna tvá půda,
jen bláznu napadá tak někdy v mžiku.
Ó země, prodávaná plevou lidu
za peníz, úsměv, pozlátkové cáry,
jak velebna jsi v lidu svého klidu! –
jenž čeká tu jak bouř’ pode dnem moře
i až se zvedne, chytí ve vln spáry
a odhodí jak vrak své všecko hoře!
51
IV.
Co vzal nám kdo, co zašlapal nám v bláto,
Co vzal nám kdo, co zašlapal nám v bláto,
co jedny lkáním, druhé plní studem,
to žalozpěvy už si nevyhudem:
kdo muž, si vezme zas, co bylo vzato!
V nás jako v jiných žití vrchovato,
nač zbaběle lkát stále nad osudem –
ten dává všem, jen co si vydobudem:
žebráku hůl a kovkopovi zlato.
Což nemáme svých polí rodnou půdu,
nemáme ruce, mozky jako jiní,
železo na pluhy i na oruží? –
A stále vrávoráme jako v bludu
pěsť líbajíce, která křivdu činí –
„Jsme otroci,“ se křičí; – kde jsou muži?
52
V.
Zem patří živým! Tomu jen, kdo oře,
Zem patří živým! Tomu jen, kdo oře,
ať kdokoliv, své živné plody dává;
co mrtvo, mrtvo! – v prsť to pochovává
pro toho, dnes kdo živ na její koře.
Jí ničím není vyděděncův hoře,
jí ničím není jejich zašlá sláva,
jí jedno, koho den dnes dokonává
a komu zejtra svitne ranní zoře.
Vlast není v hroudě, v hvozdě dávnoletém,
kde zpěv zněl věštcův posvátnými drvy;
vlast otcův našich v potomků je krvi
a dědů prach a sláva v ní jsou živy:
krev ctěte v sobě, vlévejte svým dětem,
a naše budou na vždy české nivy!
53
VI.
My hlásíme se k žití právem žití,
My hlásíme se k žití právem žití,
jež od pravěku nepozbylo ceny
a právem svatým jest a bez proměny
při všem, nač velké, boží slunce svítí.
Prohrané bitvy a křivd krupobití
a výsad roztrhané pergameny
jsou cetkou těm, jichž vůle vyzbrojeny
života silou, jejíž klokot cítí.
Chcem světlo, vzduch a volný vzrůst a vláhu,
jak má jich strom, byť stál i na úskalí,
chcem šťastni býti u vlastního prahu,
a dokud slunce s nebe neservali,
my na bojišti prvním jara vanem
jak podupaná tráva znovu vstanem.
54
VII.
My chceme žít, jak s jara bují mlází,
My chceme žít, jak s jara bují mlází,
jak voda v pláň se řine s hory skalné,
jak mraky plují po obloze dálné,
jak vlny mořské bijou beze hrází.
My chceme žít jak zrno, které vzchází,
jak jiskra blesku v mraků směsi valné,
jak naděje, když oko slzou kalné,
my chceme žít, – – a všechno je to frází!–
dokudDokud se k žití nevzchopíme prací,
dokud nám prsa láskou nezaplanou
a čela hrdostí, jak mužům sluší –
dokud nám víra v bytí není duší
a nebudeme splácet, muž jak splácí:
přátelství přátelstvím a ránu ranou!
55
VIII.
Chcem chléb svůj jísti v míru, bez zármutku,
Chcem chléb svůj jísti v míru, bez zármutku,
ne slzou slaný, jak ho žebrák jídá,
chcem, aby náš byl celý, kůrka, střída,
jak vyrost’ na lánu i v chudých plůtku.
Chcem vstávat, lehat v radosti i smutku,
hlídáni Bohem jen, jenž všechno hlídá,
a odpovídat, muž jak odpovídá
jen svému svědomí ze všech svých skutků.
Chcem myslit vlastní hlavou volně, směle,
jak vlastní rukou pracujeme denně,
a vlastním srdcem cítit nezkroceně. –
Chcem rovni rovným mluvit s celým světem,
práv cizích nebrat, ale své mít celé!
a v dobru zlu je zachovat svým dětem.
56
IX.
Ne, konec není! byť to stokrát znělo
Ne, konec není! byť to stokrát znělo
z úst vítězových, konec ještě není –
porážkou skončil jeden zápas denní,
leč na věky se slunce nezatmělo.
I vyjde zas a v prach sražené čelo
ten setře prach a krví potřísnění
se muži zvednou v nové zápolení,
neb duši nezabil, kdo zabil tělo.
A byť i šiky unavené v boji
tu ležely jak trupy v omráčení,
stráž osamělá tady ještě stojí –
slyš teď, jak volá z plné, volné hrudi:
„Když jeden věří, ještě konec není!“
a viz, jak šeré zástupy se budí – –
57
X.
Je lež, že ten se zrodil pán, ten sluha,
Je lež, že ten se zrodil pán, ten sluha,
je lež, že slunce svítí jen tak komu,
je lež, kdo pánem děl, že pán je hromu,
a v odvět ráně není rána druhá!
Je lež, že luk nepraskne, napjat ztuha,
že nikoho nepohřbil balvan v lomu,
že svatokrádce pán je v svatém domu,
že křivda vítězství má za soudruha.
A v hrdlo lež, – že lží je právo v poutech,
že hlavy zašlapal, kdo šlape hroudu,
že „Na kolena!“ poslední je slovo,
že nevztyčí se čelo otrokovo
a z kostí rozmetaných po všech koutech
kdys nepovstane mstitel ke dni soudu.
58
XI.
Ó vzchopte se! – a nebuďte tak němi
Ó vzchopte se! – a nebuďte tak němi
jak hrob, kde marně pěsť krvácí v zdivu,
volajíc život! – Na živu být, živu,
za život stojí! – Milujte tu zemi!
Jest láska vše, vítězí nade všemi,
vše unáší, jak moře za přílivu,
nad mdloby, zoufání, svůj klid, i skývu,
nad lásku k všemu – milujte tu zemi!
Je láska život, každé kletby lékem,
na trůny vznáší poražené zmarem,
nadějí starce, muže sílí v činy
a mládež činí velkou svatým žárem. –
Vám z prsů, matky, dítko beř ji s mlékem,
a budou tvrz i naše rozvaliny!
59
XII.
To bylo v horách. Příval strhal pole.
To bylo v horách. Příval strhal pole.
U jednoho, kde zbyla holá skála,
stál starý sedlák, tvář se kámen zdála,
jak zkoušel půdu bodcem svojí hole.
Rozhled’ se nahoru a po údole:
ani ten mezník voda nenechala!
a mlčel; – šedá hlava zakývala,
a pevně kráčel domů po výmole.
Co dělat? – Chalupa je na spadnutí
a prodlužena, věřitelé krutí,
děti jsou malé, „nevěsta“ nic nedbá,
syn rozmařilec, na všem jako kletba. – –
„Co vnuk můž’ za to?“ – Setřel s čela chmuru
a ještě večer vez’ tam země fůru.
60
XIII.
Však nevládnou jen bozi hromu klínem –
Však nevládnou jen bozi hromu klínem –
jak v kabátě tu stojí nuzně tkaném
muž prostý, drsný, též je hromu pánem,
jenž od země můž’ válčit s nebes týnem.
Vždy sluha králův, velkých jenom stínem,
znak slávy měl na čele rozoraném,
jenž nestřen Caesarem ni Tamerlanem
a „In hoc signo!“ věřil s KonstantýnemKonstantýnem.
On nevítězí mlatem revoluce,
jež modly staví, kde se model sprostí –
ten země titan uvolní si ruce
svým tuřím čelem božským poctivostí!
Ať bozi nevěří, víť Atlas přeci,
že nebe chví se mu na drsné pleci!
61
XIV.
Ó přijde jaro zas na české luhy
Ó přijde jaro zas na české luhy
s úsměvem, jasem, plno rodné síly,
a zelení a květem nad mohyly
vyklíčí vše, co dnes tam spí sen tuhý.
V prsť volnou zaořou zas české pluhy
a s hnědých rolí, které pot náš pily,
my sami budem sklízet, co jsme sili,
a volni volných budeme zas druhy.
Zas přijde jaro a pod krovy letem
k nám navrátí se míru vlaštovice
a večer děd vyprávět bude dětem,
jak hrát si budou v jeho šedých vlasech,
o země české dávných, smutných časech,
jak byly kdys – a nevrátí se více.
62
OBSAH
STRANA
Mé orné půdy každý hon7
Se skřivánkem vstávám8
Rodné brázdy v šíř i v dál9
Já a moje orná půda10
Drsny jsou mé mravy11
Byl kdys Honza král12
Nás anděl nemoh' z ráje hnát15
Jsou ty naše kraje16
Náš táta19
Ze selských bouří20
Hřej, zlaté slunečko21
Na trávníku22
Chudý byl můj statek23
Ukolébavka25
Dva dětské popěvky26
Tři rody u nás platí jen28
Pište si, jak chcete29
Je tichá noc31
Můj synku32
[63]
Ne, ta moje pole34
Píseň vystěhovalcův35
Dost práce juž37
Já nemazlím se s přírodou39
Věky jdou a mizí40
Ba nejsem pán41
Ať nebe už se kalí42
Cos táhle šumí43
Mezi svými45
České znělky I – XIV49
E: lk, aš; 2002
[64]