Ve starém parku.
(Marii Šťastné.)
Ten starý park tam pod zámeckou věží
ve slunci poledním tak plný dumy leží.
Kol cesty zarostlé, již k pádu nachýleny,
se táhnou alejí lip vydoutnalé kmeny.
Habrové špalíry je vroubí s každé strany –
od těch dob rokoka, jak jsou tak pocuchány!
Uprostřed jednoho – stín lip se táhne k němu –
ční Neptun zvětralý v rozpadlém vodojemu.
V sežloutlém lupení na trávníku a v mlází
řad guirland kamenných a puklé leží vázy.
A v listném zákoutí, kde větve prosychají,
rozbitý starý Faun se s Dryadkou svou tají.
Vše tu tak spuštěné a vyžilé a charé
i samo slunce zdá se vybledlé a staré.
A přec tu zpívá pták a v prázdném vodojemu
jak Neptun mračí se, – vine se svlačec k němu.
72
Tak svěží, porosen, tak jako z mlhy stkaný,
jak své jej krásce kdys dal šlechtic pudrovaný.
Své krásné, „chère Doris“, jíž ve slavičím pění,
jak plouskal vodojem, dal první políbení.
Své krásné, chère Doris, jež tam na zámku s věží
s tím puklým srdečkem sto let již mrtva leží.
73