Sluncem a stínem (1887)

Básně, Josef Václav Sládek

Diplomatická verze Ediční verze
SALONNÍ BIBLIOTÉKA
REDAKTOR FERDINAND SCHULZ
ČÍSLO LII
SLUNCEM A STÍNEM
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1887
[2] SLUNCEM A STÍNEM
BÁSNEBÁSNĚ
JOS. V. SLÁDKA
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1887
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
Tiskem J. Otty v Praze.
[4] I
PÍSNĚ
(SVÉ SESTŘE ANNĚ VESELÉ)
[5]
***
Jako čerstvé ze studánky Jako čerstvé ze studánky
 pijou ženci znavení, tak z tvých čistých, dívčích zraků pil jsem k písni nadšení. V jejich snivé hlubokosti jako čarná květina zrcadlí se mládí, štěstí a tvá duše nevinná. Na tom květu nezvad’ ještě ani jeden lupínek – moje píseň chví se na něm jako motýl – vzpomínek! [7]
V mé duši tisíc skřivánků.
V mé duši tisíc skřivánků jak v červnu z pole vzletlo, když jetelem a modrákem a vlčím mákem zkvetlo. V mé duši poupat na tisíc je širem rozestláno a Bůh ví jak, – to všechno tak přes jedno krásné ráno. Ba dřív jsem ani netušil, jak mohou zázrak taký přes jedno jitro vykouzlit tak dva slunečné zraky! V mé duši tisíc skřivánků jak v červnu z pole vzletlo a zpěv a květ je celý svět a všechno volá: Světlo! 8
Kukačka volá doubravou.
Kukačka volá doubravou, na višních květ se bělá, pojď, milenko, se podívat, co venku jaro dělá. – Což, můj milý, to nevidíš? je květ na každém suku, a což, můj milý, neslyšíš kukačku volat: kuku? Já slyšel zpívat kukačku, vidím, jak strom se bělá, však teprv tebou, miláčku, jest jarní píseň celá. – 9
Když jsme prvně sami byli.
Když jsme prvně sami byli, bylo to jak sen: jaro snilo, nebe snilo – a já celý den. V noci jsem si vzpomínala na pěšinku jen, tam, kde kvetly modré zvonky, fialky a rmen. Na pěšinku, kde jsi stanul, čet’ v tom zraku mém, kde jsi řekl: „Budeš moje?“ a já řekla: „Jsem!“ Kde jsi pravil: „Bůh ti žehnej na každé z tvých cest!“ a já jen ty modré zvonky viděla jsem kvést. – 10
Nechoď k nám.
Nechoď k nám, nejezdi, máš-li mne rád, nechoď k nám, když bude matička spát. Matička usnula, přec dojel’s k nám na bílém koníčku, co já vám dám? Koníčku obroku a tobě nic, abys k nám nejezdil tak nikdy víc. Přijeď si raníčko, v noc nikdy víc, dostaneš hubičku, koníček nic. – 11
Spala jsem a nespala.
(K Zeyerově „Písni Litevské“.)
Spala jsem a nespala, spala-li, tož málo, celou noc se, miláčku, o tobě mi zdálo. Že jsme spolu vyjeli, na běloučkém koni, vesele, ó vesele zněly z dálky zvony. Tam k našemu kostelu kvetla cesta hlohem, má matička volala z dálky na mne „s Bohem!“ K ránu jsem se zbudila, snilo se, či dnilo? zvonky zní a v komůrce všechno hlohem bílo. Ne, – to přišly družičky se svatebním vínkem a tvůj bílý koníček dusal pod okýnkem. 12
Já tonu v moři hlubokém.
Já tonu v moři hlubokém a tonu beze spásy, a já nevolám o pomoc, neb zmírám v moři krásy. Toť moře širé, blankytné a já jsem na něm pánem, tak pyšně žádný námořník svým neplul oceánem. Dvě oči jasné, blankytné, toť má jsou moře širá, v jich krásy bezdné hlubině se s úsměvem to zmírá. 13
Na úbělové čelo tvé.
Na úbělové čelo tvé jsem hleděl v zadumání a myslil jsem: Tak lilie rozkvétá v záři ranní. V mém srdci, žitím znaveném, vzbudila’s novou víru, tak čistý, dětský byl tvůj zrak a pln svatého míru. Já k prsům svým tě přivinul, jak, sám už nevím ani – tvé čelo bylo lilie, – mé slzy rosa na ní. 14
Do hlubin tvé duše.
Do hlubin tvé duše, v tůň tvých myšlenek skláním se, jak v řeku stvolek pomněnek. Chtěj si, nebo nechtěj, leť, neb zvolna pluj, musíš ve svém nitru chovat obraz můj. A i když mne urveš s břehů beze stop, tvoje náruč měkce odnese mne v hrob. 15
Již moře volá z dálky.
Již moře volá z dálky, u břehu čeká loď, mé dítě, tedy s Bohem – už neváhej a pojď! Přes moře žití pluje tak mnohá loď i vrak, mé srdce půjde s tebou, jak s lodí mořský pták. I až je nenadále vod bouřných shltí kruh, pluj, dítě, mužně dále a chraň tě věčný Bůh! 16
Tvůj rušit mír – nač bych to chtěl.
Tvůj rušit mír – nač bych to chtěl, ty, moje růže bílá! Ó sni ten květinový sen, jak’s do dneška ho snila. Sni, jako v tichou letní noc, svůj sen má poupě svěží, když bílá záře měsíčná se na lupíncích sněží. Já, pozdní poutník, zastavil se u tebe jen v mále, – až den tvůj zoří zakmitne, ty vzkvěť, – já půjdu dále. Však budu na tě vzpomínat, až utrhnou tě za dne a někomu tvůj poslední list zvadlý z ruky padne. – 17
Leť si dál.
Leť si dál, kam blaho tvoje odnáší tě teď, nestačí ti srdce moje, hledej jiné, – leť. Svět je velký, svět je širý, dost jich najdeš, vím, což ti dnes ten koutek sirý, jemuž byla’s vším! Leť si dál, kam blaho tvoje odnáší tě teď, hrdličko, ty, duše moje, leť si dále, leť. Ale až se mraky sklenou tam, kde teď je jas, s tou perutí skrvavenou, vrať se ke mně zas. 18
Usměj se, usměj!
Usměj se, usměj, hrdličko sivá, tím tichým, drobným, srdečným smíchem, tak, jako s jara rozhlaholívá hrdliččin smích se doubravy tichem. Usměj se, usměj, jenom tak málo, co blýskne rosa na ratolesti – tak jen, by se mi o jaru zdálo, o jaru, slunci a o mžiku štěstí! – 19
Do dáli, do daleka.
Do dáli, do daleka mne dnes to volá zas – tam někdo na mne čeká tak dlouhý, dlouhý čas. Kdys v noci v širém moři, jak měsíc v něm se lesk, já zřel dvě tmavé oči a slyšel tichý stesk. Pojď k nám! – to šumí z moře; já řekl: Ještě ne – a jako přízrak zniklo to v hloubi bezedné. Má loď, ta jela dále, já šťastně přistal v břeh, já zapomněl těch očí ve mnohých, blahých dnech... – Dnes, jako v moři, blýská se mhou měsíčný jas – a z daleka to stýská a volá mne to zas. 20
Když tichá noc se na zem sklání.
Když tichá noc se na zem sklání a bílé hvězdy vychází, tu z jasnošera sestupují v mou duši zašlé obrazy. Jak mlhy jdou, když luhem táhnou, ti hosté tiší, bezděční, ten na hlavě má gloriolu a jiný věnec smuteční. A na jich vážné tváře line hvězd dalekých se sněžný jas – vy dávno zašlé upomínky, co vracíte se ke mně zas? I cítím, jak se zrak mi kalí; – a mizí v blankyt daleký – a jest mi, jak by lépe bylo už s nimi tam být na věky. 21
Tvůj obraz.
Tvůj obraz zjevil přede mnou se v noční, hluboké tiši – já nevěděl, zdalis to ty, neb anděl s nebeských výší. Tak zářila jsi skvělostí v tom sněžném, unylném zjevu, však stála jsi tu smutna tak, tak dumná a bez úsměvu. A do očí’s mi hleděla – to nebyl pohled z té země! – já věděl, že to všechno sen, však též, že přišla jsi ke mně. To nebyl anděl, anděl tak být nemůž’ bez naděje, a přec kdy’s šla, já děl: To v dál můj strážný anděl spěje. – 22
Vy oči dávno zavřené.
Vy oči dávno zavřené všem slastem už i bolu, co hledíte v té vzpomínce tak teskně na mne dolů? Za vámi není myšlení, před vámi touhy není, však utkvět ve vás zůstalo to milující snění. Vy oči tmavé, zamžené, tak snící, kdys jak živé – snad přec tou láskou nemroucí jste kdes mne pamětlivé! 23
Když tak to bylo souzeno.
Když tak to bylo souzeno, aj, tedy s Bohem budiž! ty spíš v svém hrobě hlubokém a víc se neprobudíš. – Tvé srdce ani vzpomínky už lásky nepocítí, ty zapomněla’s pod travou, – já zapomenu v žití. Ta tráva nechce uvadnout – já dlouho plakal na ní, než děl jsem: Na vždy s Bohem buď, – a nikde na shledání! 24
Na perutích myšlenek.
Na perutích myšlenek málo cestu znaje vyletěl jsem úsvitem kams ke branám ráje. Nebe bylo hluboké, cesta byla dlouhá – mnohá s křídlem zlomeným potkala mne touha, Já jak letěl nahoru, ona střemhlav dolů. Vzkřikla jen: Však sejdeme na večer se spolu! 25
Zadul vichr na podhájí.
Zadul vichr na podhájí, pták zazpíval v šerém hvozdě, sníh polétal v šedém kraji, – zpíváš, ptáku, pozdě, pozdě! Zpívej! – ne tak zádumčivě, zpívej trochu veseleji; vítr duje dnes tak divě, křídla se ti mrazem chvějí! Co je po tom v světě komu, já si zpívám v šerém hvozdě, chorý pták na suchém stromu – zpívám proto, že je pozdě. 26
Já, bludný jezdec, plání jel.
Já, bludný jezdec, plání jel, to pustou, šerou plání, a nikde květu nebylo, jen poušť a mraky na ní. To nebyl div, že v pozdní noc jsem znaven klesal steskem, to nebyl div, že jsem si přál těch mraků zhynout bleskem. Však mraky jako z ocele tu stály jen a stály a vůkol modré bludičky jen plály, plály, plály. – 27
Tu malou, drobnou písničku.
Tu malou, drobnou písničku, mi zazpívejte dnes, jak drozd ji večer zazpívá, než stichne pustý les. Tu malou, drobnou písničku, již slýchal jsem tak rád, když na večer jste, matičko, mne ukládala spát. V mých prsou už tak ticho jest, jak tich ten pustý les – Ó zpívejte! – já bych tak rád už na vždy usnul dnes. 28
Zas sladká vesna...
Zas sladká vesna širou zem oblekla v květiny a já se ptal: Kde pro mne květ je ze všech jediný? Šel cestou jsem i lučinou i k horám, v skalnou sluj, a mnohý květ jsem utrhnul, však nebyl to květ můj. A ptal jsem se: Což neroste květ pro nikoho z nás? a v prsou mých kdos odvětil, jak z mhavé dálky hlas: „Kdes na dalekých ostrovech, kdes v říši snů a dum. – Zde ještě nikdo nepřitisk’ jej ke smrtelným rtům!“ 29
Mé štěstí jako zlatý pták.
Mé štěstí jako zlatý pták mi uletělo v taji, já zašel v říši pohádek, zdaž tam ho neskrývají. Tam ptal jsem se jich: Štěstí mé či neshledli jste tady? a zvučný smích jak zvonků hlas mi v odvět zazněl všady: Dost štěstí tady skrývají kouzelné naše hrady, však lidské štěstí, bláhový, to ztěžka najdeš tady! A nejvíc dívka čarovná se smála mezi všemi, i chopila mne za ruku: „Pojď, navraťme se k zemi! Snad tam tvé štěstí najdeme,“ dí dál ta zlatovláska. A dím: Kdo jsi, má vůdkyně? – i usmála se: – „Láska!“ 30
Buď svatý mír v tvých prsou...
Buď svatý mír v tvých prsou, duše drahá, a svatý mír ve snivém zraku tvém, ty, hvězdo má, k níž duch můj vzlétnout váhá – krom modlitbou, jež chví se na rtu mém. Mé srdce těžké v života je boji a k oddechu bych rád odešel již, tu vzešla’s ty v té čisté kráse svojí, a já se díval v křišťálnou tvou výš. Ó záři, sviť tam s nebe blankytného, v tvůj čistý jas já dívám se tak rád a stačí mi, že z tůní míru tvého paprslek jeden též v mou duši pad’. 31
Zas květy pučí na stromech.
Zas květy pučí na stromech a v sadu pějou ptáci, a v dáli v skalných průlomech zpěv kukačky se ztrácí. Ó srdce, vzbuď se v důvěře, tys spalo čas tak dlouhý – slyš, jaro klepá na dvéře a je tak plno touhy. Pln touhy je ten smavý hled, klín plný květné zdoby, „Jsem jaro!“ volá, „nesu květ i na zapadlé hroby“.hroby.“ „A viz, jak též na květech mých se rosná slza třpytí – a koho nedojal můj smích, ten není hoden žití!“ 32
Buď vítáno mi na stokrát.
Buď vítáno mi na stokrát, ty, mojí duše jitro, – tak dlouho práh’ jsem po tobě, až svitlo jsi v mé nitro! Mé hvězdy jedna po druhé mi zacházely zvolna, a zbyla jen ta vzpomínka, tak bolná, ach tak bolná! Já v žádný den už nevěřil, tak nebe bylo stměno, tu vzešla’s ty, má dennice, má duše ty, – má ženo! 33
Na prsou svých nech snít mne zas.
Na prsou svých nech snít mne zas ten krásný žití sen, a kane-li mi slza s řas, ó nech ji kanout jen! To v květu z noci ovzduší je rosná krůpěje – zář očí tvých ji osuší, jak jen se usměje. Ó sviť mi zrak tvůj slunečný na dlouhý, blahý den – ať štěstí klam je bezděčný, ať pravda, – neb jen sen! 34
II
ZNĚLKY
(JAROSLAVU VRCHLICKÉMU)
[35]
V noční tiši.
Let them rave – Alfred Tennyson.
Ta píseň Tvoje cinkla jako zvonek kdes od kláštera v les do noční tiše, když na mech gnóm vychází ze své skrýše a měsíc plane v liliový stonek. A vzduch je sytý vůní anemonek a ptáče ve svém hnízdě jenom dýše: nuž pijme s gnómy z květinové číše, rosy a vůně, do dna, až v ten sklonek! I ať se rvou! – co nám jsou tlumu chtíče! jich žold za smích i pláč, nám stačí zlatý ten pohár žití písní vrchovatý, ten tichý svět, ta noc, ten měsíc bledý, ten pel jak ve vlas padá od jehnědy a v teplé dlani hrstka petrklíče! [37]
Pod sněžným pláštěm.
Ty vzpomněl’s pěvců, horských velikánů, zdaž prostý zpěv až k nim se může vznésti? „náš malý žal a naše malé štěstí“ zda zaklepat jen můž’ na jejich bránu? Ó věř, že tak! – Viz bleskem rozoránu tu jejich líc a slyš, zda nešelestí v těch rýhách květný vřes, a tuhé klestí zdaž nevzpíná se v balvan od balvanu? Jen výš a výš! – až sněžné ku hranici: tam nad ní, jenom nebe nad hlavami, ti obři věčně budou čníti sami; – však nemyslíš, že v bouři, blyskavici, a pod námi jak lidský rmut a záští, nás nekryjou v svém obřím, sněžném plášti? – 38
Co volil bys?
Co volil bys? – Shakespeara vidět krále, jak celý svět svou šíji před ním sklání, neb v Learu svém jak mušky pouští z dlaní a mluví o životě v myšce malé? Básníka zřít, za dary neskonalé jak svět mu všední cetky věsí k skráni, neb tak, když napsav verš o „Slitování“, pohladil děcko bídou k smrti zralé? Já v jeho vlasti viděl obraz starý, jejž nalezli kdes na Ninivském hrobě: Assyrský král tu seděl chmurný, charý a před ním otrok upoutaný klečí. Král odpouští. – Ó věř, on myslil sobě, že srdce lidské přec je slávy větší. 39
Komáři.
Jsou srdce těžká, která v žití šeru jen mezi hvězdami kdes najdou družky; jsou ta, jimž stačí lesk barevné stužky, a skáčou přes ni jako v Gulliveru. A veselá to podívaná věru, jak na velbloudy rostou malé mušky a vypínají v slunci křídla, růžky a vždycky udělají karriéru! Jen tiše, zvolna, nikde přímé slovo; – však Fortunu si za šos chytnou zdrávi. Co do těch srdcí těžších nad olovo! to Somnambuly, Don Quijoti bludní: ti utonou jako ten kámen v studni, a komár pluje na stebélku trávy. 40
Měkkejši.
Jen nebýt měkkým tak v té denní vřavě; – toť nejhorší jest, neukázat rohy, když na jehly tě bere komár mnohý a když má v zobci, myslí, že má v hlavě. Ty myslíš si: „Jdu světem pohrdavě, co lidský soud? – mám v prsou svých své bohy!“ – ne, brachu! – ty jsi lidem přeubohý, a bozi jinou mají starost právě. A tam, kde v prach se rozpad’ motýl měkký, kornatý šnek a rak přetrval věky a v tisícleté na nás zeje skále. – Aj, říkáme to, vidíme to stále a přec my měkkejši jsme jako děti a nechcem tomu nějak rozuměti. 41
Básníkům.
My jen tu báseň máme za svou zbroji a za štít pouze vědomí své práce a na dně žití kus té resignace, a naděj’ – jenom klid po těžkém boji. Nás blázny zvou v Don Quijotovském kroji, nás, kteří bychom jejich za paláce nedali skřítka zlaté ve pohádce – a za jich blaho dali duši svoji! Přes naše sny dál svět se valí mělký svou robotou a sobectvím a v hříchu, a jeden bodák nazpět zavleká o staletí, co Shakespeare vysnil velký; – však, dokud člověkem být není k smíchu, nám dostačí – být srdcem člověka! 42
Před branou ráje.
(Jul. Zeyerovi.)
S bran třeskotem se zavřel Eden jasný, vstup chmurný anděl bránil země synu, zemdlena Eva sklesla v palmy stínu a slzy draly se jí ve zrak řasný. „Jak hrozný je ten anděl!“ – výkřik hlasný se vydral z jejích úst. – „Ó chraň mne, zhynu!“ a muž, skráň opíraje v jejím klínu, „Je hrozný“hrozný,“ děl jak v snu, – „a přec je krásný!“ Jak chvějící se bílá holubice upřela k muži zrak svůj zarosený a šli. – Pak práce pot jim skropil líce. A večer v kraj kdy zřel v červánků jasu a v roli svou a v smavý zrak své ženy, děl: „Nejsme bídní, Bůh nám nechal krásu.“ 43
Štěstí.
S neklidem věčným v prsou rozrytých toužíme od té hroudy, k níž jsme spjati, v dál od svých dnů: ti tam být chtějí svatí, ti slunci nad hlavami bližních svých. Nás práce sžírá, touha, vzdor a pych, a každý středem světa chce se zváti, a teprv když se naši dnové krátí, si zalháváme, že to všechno v smích. Neb, jak jsme byli, byli bychom znovu, kdybysme věk svůj znovu mohli žít. Jen básník nad námi se hlásí k slovu – ač také on se minul svého nebe –: „Ten dosti žil, kdo měl v svých prsou klid a dvě, tři šťastné tváře kolem sebe!“ 44
Práce.
Trvá to dlouho, nežli vykrvácí se srdce z toužení v tom žití ději – ba: Ještě krůpěj! – naše rty se chvějí, když štěstí, mladost, naděj’, vše se ztrácí. Však blažen ten, kdo, vše kdy v zmar se kácí, sen po snu zniká, naděj’ po naději, se vrací do sebe, jak vlny spějí a pevnou kotvu nalézá v své práci. Buď sebe prostší – kladivem a kosou, v paži se jev, neb v myšlenkové síle, – byť nečítal ji nikdo v zásluhu: ti šťastni jsou, kdo kropí potu rosou ten širý svět a padnou při svém díle jak oráč bleskem sražen u pluhu. – 45
Mnoho jsem prožil.
Mnoho jsem prožil v říši snů a dumy a bojoval v té žití denní vřavě, kol všedních bludic šel jak ve mrákavě a viděl svit, kde slepnou lidské tlumy. Mnoho mi v trosky zapadlo a rumy, já přes ně dále kráčel jako hravě, jen Bůh ví, že to nešlo nekrvavě, a on jen lidským srdcím porozumí! Nuž, rád jsem plul tou žití poutí valnou v klidu i bouři, v radosti i žalu, ač vzdálen jí, vždy k pravdě touže v duši, a moje loď když narazila v skálu, já jednou vzkřik’, – pak naslouchal jsem v hluši kdes od přístavu na ozvěnu dálnou. 46
Čtyři české znělky.
I.
Jsme děti věku, jenž svou bídou žije a nedbá minula, ni budoucnosti: vrtochy bláznů jsou mu předkův ctnosti a budoucnost? – ať bije se, jak bije! Nám k smíchu mužnost, vroucnost, poesie těch srdcí, jež tu tloukla v minulosti; – u žití stolu hoj, – teď my jsme hosti! Ať žije mžik! – co v hrobě, ať si hnije! Ó pěvci, myslitelé, bojovníci, kdož pro tu svatou českou půdu žili a mřeli, – slyšte, s nestydatou lící, jak díme: My jsme vše – a nic, kdo byli! Ne! – my jsme pýr a mech a plevel měkký na balvanech, jež ční tu na vše věky! 47 II.
Jak balvany, sterými blesky zryté, však nepohnuté v sterých bouří sledu ční zvrhlým potomkům vstříc skutky dědů chmurné a velké, přísné, obrovité. – Kol nich obchází plémě žitím syté s tou hlavou pustou a s tím srdcem z ledu, s tou v ruce chabostí, plachostí v hledu a na čele znak hanby – nepokryté! Kde kdys husitské pluky v boji stály, tam chabý vnuk se poličkovat dává, před každým šaškem trna v bázni bledé, a i když silným býti chce, – se šálí! Aj, žeť to české slunce zapadává a v něm se rdí jen balvany ty šedé! – 48 III.
Nás spasí jenom skutky, žádná slova ať s řečniště, ať z písní slok se řinou – ne knihy, zpěv – krev musíme mít jinou, čím byla kdys, když vlast má býti znova! Co hluchým stádům píseň Kollárova – ač tvoří svět, jak Duch kdys nad hlubinou? svým líným krokem dál se stáda šinou v svůj osud, kdes na jatka řezníkova. Ach knihy, písně, umění a vzlety! – až utopíme se v tiskařské černi. – Ó stokrát větší jsou divochů čety, jež s láskou k vlasti proti dělům běží; a jak tu bez knih, bez umění leží, v skosené žatvě – rodné půdě věrni! 49 IV.
Kdy přijde ten, kdo čerstvou krev a šťávu vlije v to mrtvé, omráčené tělo, krev žití v srdce, které věky tlelo, a přemýšlení zas v tu pustou hlavu? Kdy ten, kdo právo zas navrátí právu a křivdě ve tvář pěsť namíří smělo, a naše hadry v kmentu změní bělo a v cáry strhá pýchu zlatohlavu? – Kdy přijde ten, jenž s hrobů svalí kámen a v ruce blesk a v zraku božský plamen jak archanděl těch mrtvých svolá voje? Kdy přijde, v nás kdo vzkřísí v žití víru? – a po boji svůj lid v ovčinec míru uvede jako pastýř stádo svoje? – 50
III
JINÉ BÁSNĚ
(SVÉMU BRATRU VÁCSLAVOVI)
[51]
Sněženka.
Na lesní mýti u závěje sněžné, kam ještě buk své holé větve chýlí, z žlutého mechu rosteš, kvítku bílý s korunkou perlí na hlavince něžné. Tvůj každý lístek ve větru se chvěje, jenž huče, táhne z hlubokosti hvozdů – ty nedbáš jej, – ty nasloucháš jen drozdu, jenž blízko tebe první trilek pěje. Tak ztracena tu dlíš ve svoje snění o slunci, pohodě a jaru zlatém, jež celou zem pokryje květným šatem – a tebe zvadlou, skryje pod zelení. Však máš svůj den! – a zapomínáš sebe; být jiným poslem jara tobě stačí, – tak čekáš těch, kdo k životu se tlačí, a hledíc v zem, – nad nimi tušíš nebe. [53]
V lese.
V les širý, vážný, hluboký jsem vyšel sobě jarem a děl jsem: Nežli odejdu, tři věci dej mi darem: Ať nade mnou je slunce jas, ať bouře křídly šumí, kéž v nitru mém vždy spočine jen dech tvé velké dumy. A v hloubi tvé jak roste květ a šveholí si ptáci, ať žití krása z duše mé se nikdy nevytrácí. A činy mé, jak stromu list, mi steltež ku oddechu; tak kmen, když bouří vyvrácen dopadne lehčej’ k mechu. 54
Nic nechci víc.
Nic nechci víc, než v duši klid a žádného víc štěstí, než co ho ptáče může mít na květné ratolesti. Když slunce hřeje s vysoka a zem je pestrá květem a vítr duje z hluboka a mír jde celým světem. A pochybností neznat hles, jež v duši nesvár nítí, – jen cítit, že je krásno dnes, a dýchat jen a žíti! 55
Jaro.
Zem se kouří, slunce hřeje, lesy hučí z povzdálky, bílou pěnou voda spěje, líska pučí u ručeje, křovím voní fialky. Ani travka na pažitu nepohne se od vánku, všude klid, jen ku blankytu plna vášně, plna citu, zvučí píseň skřivánků. Slyš, to jako hudby znění ve chrámové klenbě kdes, s nímž u blahém vytržení podzemského ze sklepení letí srdce do nebes. Hudbo, klide, kráso, jase, žití ve svém klokotu! jak to srdce rozpíná se tobě vstříc – a po tvém hlase v svém se řídí tlukotu! 56 Slunka zlaté pousmání, bílý kvítek sněženky, pták, jenž v hnízdo stéblo shání, – jak to srdce letí maní s ním, a všechny myšlénky! V kvítek, náhle porosený, celý blankyt nazírá – a ten zrak náš zavlhčený, jaký svět, dřív netušený před námi to otvírá! – Přírodo, – v svém velkém žití také nás máš v náručí! – a kdo tvojím srdcem cítí, byť i mřel v tom vlnobití, – také žít se naučí! 57
V jarní den.
Den svitnul krásný, slunečný po široširém kraji a jeho čarným úsměvem se květy otvírají. A zelená se osení a žlutě pučí klestí a skřivan vznáší od země se k nebi s písní štěstí. Ó, moje srdce, ty jsi též tak plno touhy, vznětu, ty také k slunci otvíráš se jako jeden z květů. V tobě jak v srdci skřivana to cítí, touží, zvoní – tys pták, tys květ – kéž celý svět dnes cítil to jak oni! 58
Letní večer.
Teď ve mléčném soumraku měkce usnul den a z pod tažných oblaků hvězdy září jen. Skropen rosou uzavřel na lukách se květ, nad oulem hučících včel v sadu dřímá snět. V srdci stichly zápasy, zdřimnul bol i stesk, v nebes dáli na časy svitne tichý blesk. Poslední, tam v chatce kdes, shasnul světla kmit, od země až do nebes dýchá mír a klid. 59
Láska.
(Jarosl. Vrchlickému.)
Na svahu stráně Láska spala a nad ní šípek odkvétal, nad čelem růže máku plála a svlačec vlas jí proplétal. U srdce trsek zvonků měla, u nohou modré střevíčky, k rtům rozevřeným sedla včela, pod víčky kvetly slzičky. Květ šípku zvolna na ni splýval dřímotným větru šoumáním, pták na keři si pozazpíval a náhle zmlk’ jak před spaním. Vše bylo jako ve zakletí, tak tiché, spící, bez hnutí, už nehnul vítr květnou snětí, ni pták složenou perutí. 60 I nebeském se na blankytu plující oblak unavil a stín, jenž padl ku pažitu, motýla v květu zastavil. A od země až k nebes báni jen ševel bylo doslýchat jak v dřímotě: Spí Žití paní a vše, co jest, s ní musí spát. 61
Ve hvězdné výši.
Vznesl se básník do říše dumy, v soumraku zem jak se loučila s dnem, nad lidské trampoty a bolestí tlumy, jež chová žití v nitru svém. Lehký jak orel prostorem vzlétal výše a výš’ tam ve hvězdný svět, zlatý prach mlžin křídloma smetal a dále a dále spěl jeho let. Co mu je země? – pochmurná báje – co lidských srdcí do sterých ran? – v nebes chce nahlédnout odvěké taje a nestane dřív až u nebes bran. Kol něho mléčná dráha se vine, pod ním již svítí Orion a nad ním hvězdy zas jiné a jiné a letem závratným k nim cílí on. Výše a výše až ve hvězdy ony – a letem myšlénky jich dosáhl již; však nad nimi jiných zas miliony a bráně tajemství nebyl blížblíž. – V tom se u dveří komůrky jeho ozval tak divně žalostný hlas jak peruť ptáčete unaveného, když okna dotkne se v půlnoční čas. 62 Otevřel dvéře, v sukénce chudé stálo tu děcko, vtělený žal, tvářičky ubledlé, ručky tak rudé a v očích ten slzí se proudící val. Postesklo žalostně a stichnulo rázem – do síně padal soumračný šer a básník v té chvíli vrátil se na zem jak bleskem sražen s nebeských sfér. Nevzalo chleba, když chtěl mu ho dáti, jen ze rtů ubledlých ozval se hles: „Nechte mne u sebe, chce se mi spáti, nechte mne u lidí alespoň dnes.“ Ó lidská bído, v podobě děcka, v podobě každé jak obcházíš zem, co je ta moudrost nebeská všecka, dokud ten stesk je v oku tvém! Tajemství nebes – co nám je vás třeba, dokud zde musíme v mrákotách žít, dokud zde nuzní nemají chleba, dokud zde trpící nemají klid! Té noci, jak děcko dřímalo v klidu, básník se v nebe nevrátil již – jen cítil jak k srdci tisk’ lidskou tu bídu, že k nebeským branám – je na zemi blíž. 63
Kde je máma?
Dnes jí matku pochovali; dítě z toho radost mělo: jaktěživo nevidělo tolik světel, tolik záře, jaktěživo neslyšelo muzikáře, písničkáře, jako dnes si zazpívali. Kde je máma? – Jak s tou bledou, klidnou lící leží mezi květinama, vzpomíná jí na světici, tu, s dvanácti hvězdičkama. – Muzikáři, písničkáři s květinami, světel září odešli, a s nimi táta. Napřed v rakvi šla ta svatá; – ale ona nešla sama, musili ji vyzvednouti, jako svatou nesou k pouti s mládenci a družičkama – Napřed v rakvi šla ta svatá; – kde je máma? V domě je tak ticho všady, dítě chodí sem i tady, 64 z jizby na dvůr, do zahrady. Všude sama! Na dvůr jenom holub slétá, v sadu ptáče zaštěbetá. Kde je máma? Přišla k děcku stará teta potěší, jak těšit umí; beztohoť že nerozumí také děcko běhu světa: „Tvoji mámu Bůh vzal k sobě, bude nyní spáti v hrobě, nad ní bude růsti tráva; – ale lehce se to spává, když si duši vzal Bůh k sobě.“ „„Kde je Bůh?““ „Tam nad hvězdama. Andělů má svatých roje, s nimi bude matka tvoje, nikdy víc nepřijde dolů na tu zemi plnou bolu.“ „„Kde je Bůh?““ „Tam nad hvězdama!“ „A„„A kdo, teto, bude s náma se mnou, s tátou, u nás, tady?““ „Bůh je všady –“ „„Kde je máma –?““ 65
Květině v prázdném pokoji.
Opadaná, zimomřivá v prázdném stojíš pokoji: venku zimní mlha táhne, puklé okno tmí se, vláhne v šedochladném závoji. Jizba dechem nepohne se, jen když vítr zavěje, a ta prázdná pavučina, která okno obepíná, jako ty se zachvěje. V síni hlesu neozve se, ani kroku na prahu, všude tichost němá, hluchá, jenom časem snítka suchá zvolna spadne v podlahu. Venku zimní mlhy táhnou, chvilkou slunce probleskne: co se chvíš k té světla pruze? – jako když se těžce, tuze lidské duši zasteskne! 66 Co tak hledíš v koutek prázdný, kam ta záře zakmitla? jest to, jak by v zlatém jasu upomínka jiných časů v tobě byla procitla! Marno! – jizbu osamělou slunce na mžik pozlatí, leč ta líce vlídná, snivá, oddaná a zádumčivá v koutek se víc nevrátí. Neozve se po podlaze zvuk těch lehkých kročejí, vláhu tobě nepřinese, v listech tvých se nezatřese rosa slzných krůpějí! Nebude se více dívat ven, kde zlatý luh se skvěl, zlaté sny kdy táhly v letu hlavou jí a kolem květů tvých roj bzučel zlatých včel. Nebude se více dívat když ten obzor zakryl mrak; schýlila se jenom k tobě, řekla: „Líp mi bude v hrobě, – leč, je dobře také tak!“ 67 Jen když slunce paprsk zlatý z jara zaplál v listech tvých, bylo jí, jakoby včela ještě jednou zabzučela a pak skřehlá padla v sníh. Tak tu bylo klidno, smutno, tam v té vaší světnici týdny, roky; – leč vše míjí; přišli pak a odnesli ji odsud jako světici. Přes váš práh nepadl dříve lidské nohy ani stín; teď si vzali, co jste měli, na tebe jen zapomněli a tu přízi pavučin. – Opuštěná, zimomřivá v prázdném stojíš pokoji; opět sprchla snítka suchá, venku mlha šedá, hluchá vše v svém halí závoji. 68
Ledová královna.
Venku se chumelí, v síni je mráz; probděla s děckem až v půlnoční čas. V chudobných peřinkách, bílých jak sníh, hoch ležel s horečkou na líčkách mdlých. ,Co se už tatíček nevrátí sem?‘ „Nemůže, synáčku, kryje ho zem.“ ,Co se mu nestýská, když je tak sám?‘ „Ledová královna mu zpívá tam.“ ,Proč zpívá, matičko? – pověz mi jen.‘ „Aby měl sladký a klidný sen.“ ,Když ty tak pláčeš, jak může spát?‘ „Pošle si pro nás jedenkrátjedenkrát.“ – Do oken vítr udeřil v ráz. ,Neslyšíš, matko, královny hlas?‘ – Pohledla na dítě, pohledla ven: „To vítr jen zadul do oken.“ 69 „A teď mi, děťátko, jen klidně lež, matička znavená si zdřímne též.“ V chudobných peřinkách, bílých jak sníh, hošík si zastýskal a potom stich’. A matku s dítětem už pojal sen; sníh s větrem zašoumal do oken. To nebyl vítr, – to něčí dech květ mrazný nadýchal na oknech. To nebyl vítr, – to v mlžině se někdo dívá do síně. – Zastenal vítr? – zapěl to hlas? – teď okno se rozlétlo v jeden ráz. A jako pára dechová v síň vešla královna ledová. Sněhový závoj, v oku mráz, ale tak sladký měla hlas. – Matku i dítě pojal sen, ledová královna na ně dýchá jen. Dýchá tak zticha a dech ten hned jim na tvářích se mění v led. 70 A jako pírka tich a tich za ní do síně vlétá sníh. A jako květy z úběle usedá spícím na čele. – Ledová královna k nim chýlí skráň a na srdce klade jim ledovou dlaň. – A matku i dítě jímá sen. A nikdo je nezbudí, až bude den. 71
Ve starém parku.
(Marii Šťastné.)
Ten starý park tam pod zámeckou věží ve slunci poledním tak plný dumy leží. Kol cesty zarostlé, již k pádu nachýleny, se táhnou alejí lip vydoutnalé kmeny. Habrové špalíry je vroubí s každé strany – od těch dob rokoka, jak jsou tak pocuchány! Uprostřed jednoho – stín lip se táhne k němu – ční Neptun zvětralý v rozpadlém vodojemu. V sežloutlém lupení na trávníku a v mlází řad guirland kamenných a puklé leží vázy. A v listném zákoutí, kde větve prosychají, rozbitý starý Faun se s Dryadkou svou tají. Vše tu tak spuštěné a vyžilé a charé i samo slunce zdá se vybledlé a staré. A přec tu zpívá pták a v prázdném vodojemu jak Neptun mračí se, – vine se svlačec k němu. 72 Tak svěží, porosen, tak jako z mlhy stkaný, jak své jej krásce kdys dal šlechtic pudrovaný. Své krásné, „chère Doris“, jíž ve slavičím pění, jak plouskal vodojem, dal první políbení. Své krásné, chère Doris, jež tam na zámku s věží s tím puklým srdečkem sto let již mrtva leží. 73
České krajině.
Ó kraji rozlehlý v šíř i v dál pln lučin zelených a zlatých klasů, co štěstí a blaha bych ti přál, jak ležíš přede mnou v slunečném jasu! Jak ležíš přede mnou klidný tak jako by žalu nebylo v tobě – každá ta chatka, kam stihne zrak, jako by v kolébce dřímalo robě. Jak by ji choval matky klín, tak sní tu v náruči doubrav a trávy a nad ní nebes baldachin perutí holubí pne se tak smavý! Ty nebe čisté! – jak ten tvůj dech kraj celý oblévá v něhu a těchu, z moře své krásy skanout nech mír a svit štěstí pod každou tu střechu! 74
Píseň oráčova.
Prožil jsem své žití jak to mohlo býti, jak to osud děl; – jak to život velí, jak to lidé chtěli, – i jak sám jsem chtěl. Svou žeň chtěl jsem sbírat – nemoh’ jsem se vzpírat, když mi řekli: Služ! sluha vůli ztrácí, já hleděl své práci ve tvář jako muž. Chléb můj byl mi pánem, večerem i ránem jsem jej dobýval – ale jed’ jsem denně jej tak spokojeně, jak ho nejí král! Král kdyby byl třeba děl: Můj je tvůj chleba, – byl bych děl: Ty chceš! 75 leč, kdyby děl v zbroji: Duše tvá je mojí, – byl bych řek’: Ty lžeš! Tvá je moje skýva, střecha, jež mne skrývá, dech, jenž hruď mi dme – ale moje snění při lopotě denní, králi, to je mé! Člověk pán je země, hlas však praví ve mně: lidí pán je Bůh! Jemu do objetí pán či nepán letí: nesmrtelný duch. A když ve dni tuhém kráčím za svým pluhem dlaň má neklesá: slyším země kůru, jak svá prsa, vzhůru sténat v nebesa. V čelo moje snědé jak v ty líchy hnědé padá svit a stín – tak žijeme denně spolu spokojeně matka zem, – já syn! 76 Brázdy pot můj pijí, se shrbenou šijí mám je přece rád – znám svou matku hroudu! – já v ní do dne soudu budu klidně spát. 77
Pole.
Pole, žírná pole v širém českém kraji, jak se vaše hnědé brázdy z jara zelenají! Jedny zelenají, na druhých se oře, za pluhem si oráč zpívá, skřivánek nahoře. Od vesnice k vísce, přes ty bílé dvory ležíte tu klidná, svatá až v modravé hory. Lany podle lanů, obrovitá těla, jak by z nich ta rodná síla vyskočiti chtěla! A když přijde léto, pohoda a časy, rozvlní se jako moře plné, zlaté klasy. 78 Pšenice a žito, až je milo zraku, jen ty dlouhé meze hoří od vlčího máku. A slunečko svítí do stříbrné rosy, v lukách tluče pětpenězka, v žitě zvoní kosy. Všude je to velké boží požehnání, kdož by tady nepracoval v soumrak od svítání. V soumrak od svítání v potu na té roli, s úrodou když plné vozy vjíždí do stodoly! Zde teprv ten oráč ohledne se plaše: ach, vy žírná, česká pole, že vy nejste naše! Přejede si čelo, v šeru tichne víska – a tam z dálky nad horami na časy se blýská! 79
Své dcerušce, když jí bylo šest let.
Chci, abys se pousmála, směj se, směj, jako z doubrav listné sluje hrdlička když zacukruje, smích tvůj zní, jak slyším jej; jako v doubrav stinné mlází slunce zlatou pršku hází, tak ten úsměv ozařuje dětinný tvůj obličej. Chci, abys se pousmála; – šest ti let; a ten čas je u dítěte jako poupěti, než zkvěte, jako motýlu, než vzlét’: – Rozumujem? – co že s námi? – ba, – toť jako perličkami mladé listí u poupěte, když poseje v máji led. Chci, abys se pousmála; mám ti přát? tedy přeju: pomněnkový ten tvůj zrak ať všem vždy poví, co v něm nyní vidím plát; – vše, co si jak děcko přeješ – ty se moudrosti mé směješ? – tedy, světa mudrosloví tak se doved’ vždycky smát! 80 Chci, abys se pousmála, – přeju víc: kouzelníka, čaroděje v prsou máš, ať v žití seje pohádek ti na tisíc; – toť tvé srdce – ono samé věř, že v žití neoklame, jeho snům ať vše se směje, ony zbudou – když už nic! Chci, abys se pousmála – svět se mrač; jako z doubrav listné sluje hrdlička když zacukruje, z žití slyšet smích a pláč. – Děcko mé! – je život k smíchu, trpět budeš, vím; – však v tichu usměj se, ať vše se ssuje, trp! – však plakat? – proč a zač? 81
Mezi květy.
Já mám tě učit kvítka znáti, ty, moje dcerko rozmilá, jak na lukách a na souvrati a na mezích se rozvila? Ty lítáš travou jako včelka od květu v květ a sem a tam: spíš’ ty jsi moje učitelka, já nevím, co ti říci mám. Já řekl bych ti květů jména, leč všude jinak zve je svět – však ty jsi jimi ověnčena a líp jim umíš rozumět. Neb tebe blaží jejich krása, až na líčkách máš červánek, a tvoje velká radost jásá jim vstříc jak ráno skřivánek. A zrak ti září jen jen plana a na tvých rtech je zvonků smích, až těmi květy obsypána v nich usneš, – sama jeden z nich. 82
***
Na čele tvém je poklid sám Na čele tvém je poklid sám
 a na tvých rtech je dětský smích, a na tvé líci není klam a ve tvých očích není hřích. Jsi mezi námi jako květ. A když tě vidím, jsem si jist, že z moře vin, v němž tone svět, jej zvedá k Bohu ten, kdo čist. 83
Večer.
V černý vlas tvé drahé hlavy skrývám líc svou dnes, ze světa k nám hlučné vřavy nedoléhá hles, z jeho bojů, jeho slávy – jeho žal, ni ples. V krbu zvolna oheň hoří v pokoj lije svit, na zdech matné stíny tvoří jeho rudý kmit, záře v stín, stín v zář se noří – kdo má zvítězit? Na tvé dumné čelo padá stín a záře zas, jako v letní večer v lada padá stín a jas, jako v oku, když se skrádá slza z temných řas. Co ten úsměv značí jasný? co zas povzdech ten? 84 Ó, jest blaho – jeden krásný v žití prosnít den! Ó, jest mukou vědět: šťastný že to jenom sen! V naše dlaně Čas, jak pílí, hodí jeden květ, hodí květ nám stříbrobílý, pak ho žádá zpět – i ať srdce puká, šílí, – dá ho naposled! A ty ve své duši snivé tušíš roků běh, cítíš, pozděj’, nebo dříve, že zbude jen vzdech, jedno srdce zbude živé, druhé skryje mech. V jednom srdci divé lkání, v druhém klid a chlad, jedno srdce: „Na shledání, lásko!“ – bude lkát druhému o lásce ani nebude se zdát. Nemysli! – Na tvojí tváři chci mít dnes jen jas, ať mi plným proudem září v duši svět pln krás – v posled stín ať světlo zmaří; – světlo má svůj čas. 85 Zde! – To vřelé políbení dnes! – nač budoucnost? dnešek náš a zejtřek není, štěstí jest jen host – ale trochu o něm snění to je k žití dost. 86
Své spící ženě.
Na čele klid, na prsou ruce spjaty, – ten spánek tvůj tak blahý jest a svatý. A jako nevinného děcka spaní je klidno hluboké tvé oddychání. Jak od sebe v ten mžik jsme odděleni! já v bdění, ty v tom všeho zapomnění. Myšlení osten cítím a dne tíži, tvůj duch je prost všech okovů a mříží. – Kde klidu mžik, se ptám, v tom světa víru? tvá celá bytost dlí v náručí míru. Kde Bůh? se ptám, – svět celý nemůž’ říci, a ty tak blízko mne mu patříš v líci. 87
Vítr v listopadu.
Duj si, větře, duj, bij nám do oken, – ať si venku zimou strašíš, z pod krovu nám nezaplašíš letní, květný sen. Trhej venku list, cuchej pozdní květ – zde, v té naší jizbě malé bude to kvést neustále, třeba venku led. My jsme tady dva, žena má a já, děcko naše, to je třetí, k nám dnes, větře, nedoletí smutná píseň tvá. Kvili si a duj v našich oken mříž, čím to divěj zaburácí, přitulíme se jak ptáci jenom k sobě blíž. 88 A kdo poslouchá jako my tě dnes, smuten-li, v tu jeho bídu kousek štěstí, trochu klidu také jemu nes! 89
Dětem.
Na vašich tvářích usmívá se svět – a život plný slunečného jasu tam nevrhá ni stínu všech svých běd, vše splývá v čistou, neskalenou krásu. Vy květem jste na žití pustině vonným a plným nejčistšího pele, tak prosty, pravdivy v své nevině, s tou bezstarostností na jasném čele. Kdo může, děti, vám se přiblížit s myšlének chladnou, pytvající řečí? zde proudí, žije, mluví jenom cit, zde nahé srdce, – a to mozku větší! Neb ač vás, žel! – učíme životu, my od vás žít bychom se učit měli: těch vašich prostých srdcí tlukotu a všemu, co jsme z dětství zapomněli! 90 Neb vy jste čisty, – my jsme rmut a prach, a naše srdce pokryta jsou ledem, my předstíráme práci a sta snah, však žít a lidmi býti nedovedem. Sníť asket o nebesích ve svých snech, myslitel zkoumá blaha lidstva taje, a blízko tak, – ve vašich úsměvech dlí celý odlesk ztraceného ráje. – 91
Mladé zpěvačce.
(Anně Veselé.)
Svou duši netrať v cetkách malicherných, jež v umění ne zlatem jsou, – však škvárem, jenž tráven nesvatým a všedním žárem se rozpadává v popel troudů černých. Chci v umění Tě vidět z oněch věrných, kdož v modrojasu, jako skřivan jarem zpěv vrací nebi, jejž jim dalo darem, až v nebes tůních zniknou bezeměrných. Chci vidět Tě v tom čistém, dívčím zjevu, jenž svěcen uměním jest nejskvělejší. – Tvůj zpěv ať srdce teskná ukonejší a srdce vinou těžká vznese k výši. Buď zpěv Tvůj modlitbou; – ať Bůh ji slyší, jak bílých andělů naslouchá zpěvu. 92
V proudu času.
Vše vznikat musí, žít a hynout, a každá bytost má svůj čas, a obejdouc kruh svého bytí co prach se ve prach vrací zas. Však velký Čas jest jako moře, on nestárne, je věčně týž, na jeho prsou my jsme vlny, jež zvedají se výš’ a níž’. On námi hází, blýská, hraje, vln roj vždy dále pospíchá – což jemu, vln že tisíc mizí? on tisíc jiných rozdmýchá. A klidným, velkým dechem moře on pozvedá svou mocnou hruď, dí vlně nové: Zableskni se, a utonulé: Tichá buď! 93 Dí vlně nové: Hoň se chvíli, však musím zas tě s prsou střást’ – leč, ty, i ta, jež utonula, jste všechny mého nitra část. Jste dítky mé, a pouhé zdání jest to, že něco zahyne, jest stejně věčným slunce, tráva i brouk, jenž na ní spočine! Jest stejně věčnou mladá růže i rosná na ní čelenka, jak rudá hvězda na obloze a letící k ní myšlénka! Jest věčně živ a neúmorný od oné hvězdy každý svit, a neúmorné v lidské duši jest každé hnutí, každý cit. A nepřišel-li slovem k světlu neb činem, beze stop-li shas’, to zdá se jen: já v bytost jinou a mocněji ho vdechnu zas. Jen tvar, však žití není jiné, to od věků je zrozeno, nač lkát, že vaše jméno zhyne, též jiným žít je souzeno! 94 A žíti budou vaší krví, jich tělem vašich těl je prach, a cítit budou vaším citem, a žít ve vašich myšlénkách. Vše vznikat musí, žít a hynout, a každá bytost má svůj čas, však zhyne-li, to jenom v roli své zrní sype zralý klas. – 95
Spasitel.
Pod bičem katů k smrti znaven stoje u kůlu, kam Tě přivázali, Kriste, když k nebi obracel jsi oči svoje, chovaje světa spásu v duši čisté; kdo, kdybys náhle přemožen jsa bolem, byl zvolal: „Utýrán jsem hroznou mukou, vyprosťte mne!“ – kdo z těch, již stáli kolem v lání a němí, byl by pohnul rukou? – V dál rozprchnul se sbor Tvých apoštolů a všedně cestou svou šel Jerusalem, Pilát si ruce umyv, zased’ k stolu, jen matka Tvoje umírala žalem. A kupčík stál jak jindy ve svém krámu, a lichvář čítal vyzískanou minci, a kněz ze svého boha těžil v chrámu, a luza povídala – o zločinci. 96 Tak bylo to! – Kdo byl by pohnul rukou, kdybys byl zvolal: V pravdě jsem syn boží! chlap špinavý odplvnuv nad Tvou mukou, hloub byl by srazil korunu Ti z hloží. A luza, jako dnes, vyvrhlá pěna byla by neviděla spásu, Tebe, ni Moudrost, sama sebou oslepená – jak ze stěžejí zem pozvedáš v nebe! 97
Život.
Jest život vše; – vše člověku je Dnes, vědomí dechu, jsoucnosti a zdraví, že patří nám ten žití velký ples, že ssajem teplo, voníme dech trávy, že zvuk je náš a naše že je světlo i krapet nadšení, jež do duše nám slétlo. – Zítra! – my steleme je růžemi a snad je na rakev nám budou klásti; zítra ty naše tepny oněmí, a s bohem světlo, hudbo, slávo, slasti! – V snech tonem dnes, – snem ani nejsme zítra – mluv básník si, a mudřec toč to zchytra: Dnes umřel Caesar, – hrstka prachu zbývá, a žebrák hoch, jda kolem, zpívá, zpívá. – 98
Osud.
Vstříc osudu kráčíme nocí, dnem, a zdráháme se jít, však jdem a jdem. On čeká pokojně na místě svém. Jdem cestou trnitou a jdeme květem luk, jásáme rozkoší a tonem v moři muk. On čeká pokojně a napíná svůj luk. On není zákeřník, on volá na nás v dál a jeho vážný zrak se nikdy neusmál, když od tetivy šíp se do srdce nám vklál. Pak chladným štítem svým pokryje tváře nám a hroby zarůsti dá polním květinám a přeje si, jak my by už byl mrtev sám. 99
Zima.
Trochu jara, trochu léta, trochu slunce s nimi – můžeš čekat spokojeně na ten příchod zimy. Trochu mládí, trochu lásky, trochu snů a blaha – vždyť pak dál to lidské štěstí ani nedosáhá! Větev květem obalená, vichřice ji scuchá, – zůstaneš-li neulomen, zbudeš větev suchá. A těch listů tolik spadlo, než zavál dech zimy, že se ti až pozasteskne ležet v jedno s nimi. 100
V nočním tichu.
Noční ticho nepohnuté po únavě marném boji ulehlo si těžkým křídlem v jizbu mou a v duši moji. Lampa svítí, hledím, v kouty zemdlené jak světlo lije, hledím v stíny, jak se hatí, slouchám, jak mi srdce bije. Zvolna, ztěžka a zas náhle, jako zvon když zvoník staví, krok jak chodce znaveného, rychlý a zas vrávoravý. Neptám se na to, co bylo, na to, co má ještě býti, – slouchám jen, jak naslouchají ti, jež unavilo žití. A přec slyš! – ať zvolna, bouřně, tep co tep jde srdce dále a teď tluče: Cože zoufáš, člověče ty víry malé? – Slyš, jak srdcí miliony v té se chvíli třesou, chvějí, o mžik blaha, klid, kus chleba, včera, dnes – a v beznaději! V osamělé jizby hluchá noc svou šerou peruť chýlí – zavolej tam jako k bratřím: Vzhůru, mějte k žití síly! Na bojišti světa platí víc než stenot kvílných hlasů jeden vzkřik, jenž ve sluch mroucích volá vítězství a spásu. 101 Jedno slovo vítězící neutichne bez ozvěny, k slabým jako anděl spásy přichází ve prázdné stěny. K nim se kloní, novou sílu vlévá v tepny zmdlévající, a kdo zoufal, hle, jak v temno s úsměvnou se dívá lící. A ty, kdo jsi malé víry, slyš, co hlas ti v prsou říká: Ani tlukot nejslabšího srdce v prázdno nezaniká. Každé jeho udeření, ať se třese, ať se chvěje, jako duše uondaná tluče nebes na veřeje. Jako duše uondaná, která právě vzlétla k výši; – dole země nedosléchá, – ale Bůh ten tlukot slyší! 102
Na podzim.
Mé jaro přešlo a léto s ním a vítr duje už na podzim. Z hluboka duje přes pláň i sráz, v hlasu má smutek a v dechu mráz. Však v duši moji se nevkrádá, tam kvete čarovná zahrada. Mnohý tak odkvet’ mi v žití stvol, já střádal je všechny, i slast i bol. Ať v jitru mi lásky, ať na hrobech květ’, když zvad’, já neuměl zapomněť. – 103 A vítr-li duje přes pláň i sráz, v mé duši ten každý květ pučí zas. A voní a rosy se krůpějí skví – jde přes ně vzpomínek dech májový. A málo kdo měl jich v svém jaru, to vím, co já květů v duši měl na podzim. 104
V listopadu.
(Jul. Zeyerovi.)
Teď ubledlá, nádherná léta sláva ku hnědé prsti znavena se chýlí, v ukřehlé ruce poslední květ bílý a zrakem, jenž se bolně pousmává. A jednu po druhé své zdoby skládá – lupení nach ve zlatoskvoucím vlasu, ocún, jenž růžověl se v jejím pasu, a rosné perly, jež tak měla ráda. Sbor pěvců svých v dál poslala už dříve, by mohla sama zmírat se svým bolem něma a klidna bez ohlasu kolem, jen s upomínkou krás v své duši tklivé. A do komor a zásobáren lidí a v doupě zvířat složila své břímě těžkého ovoce, by žili v zimě, když její dlaň už nikdo neuvidí. 105 A vítr sklátí ji svým mrazným šlehem a její vlas pokryje jinovatka a s líce prchne žití něha sladká a srdce utichne pod bílým sněhem. 106
Matce Zemi.
(†Janu Veselému.)
V své lůno přijmi nás, ó Matko Země, až shasne to, co v nás se zove žití, jak suchý bereš list, neb svadlé kvítí. Tys dala vše, a vše se k tobě vrací, květ neptá se, zdaž znov se porozvije a list na ňadrech tvých pokojně hnije. My nevíme, zda víc jsme, nebo méně, však ty jak máť si vlídně vedeš s nimi a měkce pokrýváš je sněhem zimy. Z nich jarem necháš nové klíčit sémě – Ó Matko! – jen jak je, v té žití práci nech být nás, mřít, – nech čekat spokojeně.
107 OBSAH. I. Písně. Strana *** Jako čerstvé ze studánky7 V mé duši tisíc skřivánků8 Kukačka volá doubravou9 Když jsme prvně sami byli10 Nechoď k nám11 Spala jsem a nespala12 Já tonu v moři hlubokém13 Na úbělové čelo tvé14 Do hlubin tvé duše15 Již moře volá z dálky16 Tvůj rušit mír17 Leť si dál18 Usměj se, usměj19 Do dáli, do daleka20 Když tichá noc se na zem sklání21 Tvůj obraz22 Vy oči dávno zavřené23 Když tak to bylo souzeno24 Na perutích myšlének25 Zadul vichr na podhájí26 Já bludný jezdec plání jel27 Tu malou, drobnou písničku28 Zas sladká vesna29 [108] Strana Mé štěstí jako zlatý pták30 Buď svatý mír v tvých prsou31 Zas květy pučí na stromech32 Buď vítáno mi na stokrát33 Na prsou svých nech snít mne zas34 II. Znělky. V noční tiši37 Pod sněžným pláštěm38 Co volil bys?39 Komáři40 Měkkejši41 Básníkům42 Před branou ráje43 Štěstí44 Práce45 Mnoho jsem prožil46 Čtyři české znělky47
III. Jiné básně. Sněženka53 V lese54 Nic nechci víc55 Jaro56 V jarní den58 Letní večer59 Láska60 Ve hvězdné výši62 Kde je máma?64 Květině v prázdném pokoji66 Ledová královna69 Ve starém parku72 [109] Strana České krajině74 Píseň oráčova75 Pole78 Své dcerušce, když jí bylo šest let80 Mezi květy82 *** Na čele tvém je poklid sám83 Večer84 Své spící ženě87 Vítr v listopadu88 Dětem90 Mladé zpěvačce92 V proudu času93 Spasitel96 Život98 Osud99 Zima100 V nočním tichu101 Na podzim103 V listopadu105 Matce Zemi107
E: lk+aš; 2002 [110]
Další informace
Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Schulz, Ferdinand; Otto, Jan
(Salonní bibliotéka - Redaktor Ferdinand Schulz - Číslo LII - Nakladatelství J. Otto knihtiskárna)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 110