Večer.

Večer.
V černý vlas tvé drahé hlavy skrývám líc svou dnes, ze světa k nám hlučné vřavy nedoléhá hles, z jeho bojů, jeho slávy – jeho žal, ni ples. V krbu zvolna oheň hoří v pokoj lije svit, na zdech matné stíny tvoří jeho rudý kmit, záře v stín, stín v zář se noří – kdo má zvítězit? Na tvé dumné čelo padá stín a záře zas, jako v letní večer v lada padá stín a jas, jako v oku, když se skrádá slza z temných řas. Co ten úsměv značí jasný? co zas povzdech ten? 84 Ó, jest blaho – jeden krásný v žití prosnít den! Ó, jest mukou vědět: šťastný že to jenom sen! V naše dlaně Čas, jak pílí, hodí jeden květ, hodí květ nám stříbrobílý, pak ho žádá zpět – i ať srdce puká, šílí, – dá ho naposled! A ty ve své duši snivé tušíš roků běh, cítíš, pozděj’, nebo dříve, že zbude jen vzdech, jedno srdce zbude živé, druhé skryje mech. V jednom srdci divé lkání, v druhém klid a chlad, jedno srdce: „Na shledání, lásko!“ – bude lkát druhému o lásce ani nebude se zdát. Nemysli! – Na tvojí tváři chci mít dnes jen jas, ať mi plným proudem září v duši svět pln krás – v posled stín ať světlo zmaří; – světlo má svůj čas. 85 Zde! – To vřelé políbení dnes! – nač budoucnost? dnešek náš a zejtřek není, štěstí jest jen host – ale trochu o něm snění to je k žití dost. 86