Píseň oráčova.

Píseň oráčova.
Prožil jsem své žití jak to mohlo býti, jak to osud děl; – jak to život velí, jak to lidé chtěli, – i jak sám jsem chtěl. Svou žeň chtěl jsem sbírat – nemoh’ jsem se vzpírat, když mi řekli: Služ! sluha vůli ztrácí, já hleděl své práci ve tvář jako muž. Chléb můj byl mi pánem, večerem i ránem jsem jej dobýval – ale jed’ jsem denně jej tak spokojeně, jak ho nejí král! Král kdyby byl třeba děl: Můj je tvůj chleba, – byl bych děl: Ty chceš! 75 leč, kdyby děl v zbroji: Duše tvá je mojí, – byl bych řek’: Ty lžeš! Tvá je moje skýva, střecha, jež mne skrývá, dech, jenž hruď mi dme – ale moje snění při lopotě denní, králi, to je mé! Člověk pán je země, hlas však praví ve mně: lidí pán je Bůh! Jemu do objetí pán či nepán letí: nesmrtelný duch. A když ve dni tuhém kráčím za svým pluhem dlaň má neklesá: slyším země kůru, jak svá prsa, vzhůru sténat v nebesa. V čelo moje snědé jak v ty líchy hnědé padá svit a stín – tak žijeme denně spolu spokojeně matka zem, – já syn! 76 Brázdy pot můj pijí, se shrbenou šijí mám je přece rád – znám svou matku hroudu! – já v ní do dne soudu budu klidně spát. 77