Dětem.

Dětem.
Na vašich tvářích usmívá se svět – a život plný slunečného jasu tam nevrhá ni stínu všech svých běd, vše splývá v čistou, neskalenou krásu. Vy květem jste na žití pustině vonným a plným nejčistšího pele, tak prosty, pravdivy v své nevině, s tou bezstarostností na jasném čele. Kdo může, děti, vám se přiblížit s myšlének chladnou, pytvající řečí? zde proudí, žije, mluví jenom cit, zde nahé srdce, – a to mozku větší! Neb ač vás, žel! – učíme životu, my od vás žít bychom se učit měli: těch vašich prostých srdcí tlukotu a všemu, co jsme z dětství zapomněli! 90 Neb vy jste čisty, – my jsme rmut a prach, a naše srdce pokryta jsou ledem, my předstíráme práci a sta snah, však žít a lidmi býti nedovedem. Sníť asket o nebesích ve svých snech, myslitel zkoumá blaha lidstva taje, a blízko tak, – ve vašich úsměvech dlí celý odlesk ztraceného ráje. – 91