V nočním tichu.

V nočním tichu.
Noční ticho nepohnuté po únavě marném boji ulehlo si těžkým křídlem v jizbu mou a v duši moji. Lampa svítí, hledím, v kouty zemdlené jak světlo lije, hledím v stíny, jak se hatí, slouchám, jak mi srdce bije. Zvolna, ztěžka a zas náhle, jako zvon když zvoník staví, krok jak chodce znaveného, rychlý a zas vrávoravý. Neptám se na to, co bylo, na to, co má ještě býti, – slouchám jen, jak naslouchají ti, jež unavilo žití. A přec slyš! – ať zvolna, bouřně, tep co tep jde srdce dále a teď tluče: Cože zoufáš, člověče ty víry malé? – Slyš, jak srdcí miliony v té se chvíli třesou, chvějí, o mžik blaha, klid, kus chleba, včera, dnes – a v beznaději! V osamělé jizby hluchá noc svou šerou peruť chýlí – zavolej tam jako k bratřím: Vzhůru, mějte k žití síly! Na bojišti světa platí víc než stenot kvílných hlasů jeden vzkřik, jenž ve sluch mroucích volá vítězství a spásu. 101 Jedno slovo vítězící neutichne bez ozvěny, k slabým jako anděl spásy přichází ve prázdné stěny. K nim se kloní, novou sílu vlévá v tepny zmdlévající, a kdo zoufal, hle, jak v temno s úsměvnou se dívá lící. A ty, kdo jsi malé víry, slyš, co hlas ti v prsou říká: Ani tlukot nejslabšího srdce v prázdno nezaniká. Každé jeho udeření, ať se třese, ať se chvěje, jako duše uondaná tluče nebes na veřeje. Jako duše uondaná, která právě vzlétla k výši; – dole země nedosléchá, – ale Bůh ten tlukot slyší! 102