V listopadu.

Josef Václav Sládek

V listopadu.
(Jul. Zeyerovi.)
Teď ubledlá, nádherná léta sláva ku hnědé prsti znavena se chýlí, v ukřehlé ruce poslední květ bílý a zrakem, jenž se bolně pousmává. A jednu po druhé své zdoby skládá – lupení nach ve zlatoskvoucím vlasu, ocún, jenž růžověl se v jejím pasu, a rosné perly, jež tak měla ráda. Sbor pěvců svých v dál poslala už dříve, by mohla sama zmírat se svým bolem něma a klidna bez ohlasu kolem, jen s upomínkou krás v své duši tklivé. A do komor a zásobáren lidí a v doupě zvířat složila své břímě těžkého ovoce, by žili v zimě, když její dlaň už nikdo neuvidí. 105 A vítr sklátí ji svým mrazným šlehem a její vlas pokryje jinovatka a s líce prchne žití něha sladká a srdce utichne pod bílým sněhem. 106