V listopadu.
(Jul. Zeyerovi.)
Teď ubledlá, nádherná léta sláva
ku hnědé prsti znavena se chýlí,
v ukřehlé ruce poslední květ bílý
a zrakem, jenž se bolně pousmává.
A jednu po druhé své zdoby skládá –
lupení nach ve zlatoskvoucím vlasu,
ocún, jenž růžověl se v jejím pasu,
a rosné perly, jež tak měla ráda.
Sbor pěvců svých v dál poslala už dříve,
by mohla sama zmírat se svým bolem
něma a klidna bez ohlasu kolem,
jen s upomínkou krás v své duši tklivé.
A do komor a zásobáren lidí
a v doupě zvířat složila své břímě
těžkého ovoce, by žili v zimě,
když její dlaň už nikdo neuvidí.
105
A vítr sklátí ji svým mrazným šlehem
a její vlas pokryje jinovatka
a s líce prchne žití něha sladká
a srdce utichne pod bílým sněhem.
106