Pole.

Josef Václav Sládek

Pole.
Pole, žírná pole v širém českém kraji, jak se vaše hnědé brázdy z jara zelenají! Jedny zelenají, na druhých se oře, za pluhem si oráč zpívá, skřivánek nahoře. Od vesnice k vísce, přes ty bílé dvory ležíte tu klidná, svatá až v modravé hory. Lany podle lanů, obrovitá těla, jak by z nich ta rodná síla vyskočiti chtěla! A když přijde léto, pohoda a časy, rozvlní se jako moře plné, zlaté klasy. 78 Pšenice a žito, až je milo zraku, jen ty dlouhé meze hoří od vlčího máku. A slunečko svítí do stříbrné rosy, v lukách tluče pětpenězka, v žitě zvoní kosy. Všude je to velké boží požehnání, kdož by tady nepracoval v soumrak od svítání. V soumrak od svítání v potu na té roli, s úrodou když plné vozy vjíždí do stodoly! Zde teprv ten oráč ohledne se plaše: ach, vy žírná, česká pole, že vy nejste naše! Přejede si čelo, v šeru tichne víska – a tam z dálky nad horami na časy se blýská! 79