Své dcerušce, když jí bylo šest let.

Josef Václav Sládek

Své dcerušce, když jí bylo šest let.
Chci, abys se pousmála, směj se, směj, jako z doubrav listné sluje hrdlička když zacukruje, smích tvůj zní, jak slyším jej; jako v doubrav stinné mlází slunce zlatou pršku hází, tak ten úsměv ozařuje dětinný tvůj obličej. Chci, abys se pousmála; – šest ti let; a ten čas je u dítěte jako poupěti, než zkvěte, jako motýlu, než vzlét’: – Rozumujem? – co že s námi? – ba, – toť jako perličkami mladé listí u poupěte, když poseje v máji led. Chci, abys se pousmála; mám ti přát? tedy přeju: pomněnkový ten tvůj zrak ať všem vždy poví, co v něm nyní vidím plát; – vše, co si jak děcko přeješ – ty se moudrosti mé směješ? – tedy, světa mudrosloví tak se doved’ vždycky smát! 80 Chci, abys se pousmála, – přeju víc: kouzelníka, čaroděje v prsou máš, ať v žití seje pohádek ti na tisíc; – toť tvé srdce – ono samé věř, že v žití neoklame, jeho snům ať vše se směje, ony zbudou – když už nic! Chci, abys se pousmála – svět se mrač; jako z doubrav listné sluje hrdlička když zacukruje, z žití slyšet smích a pláč. – Děcko mé! – je život k smíchu, trpět budeš, vím; – však v tichu usměj se, ať vše se ssuje, trp! – však plakat? – proč a zač? 81