Osud.

Josef Václav Sládek

Osud.
Vstříc osudu kráčíme nocí, dnem, a zdráháme se jít, však jdem a jdem. On čeká pokojně na místě svém. Jdem cestou trnitou a jdeme květem luk, jásáme rozkoší a tonem v moři muk. On čeká pokojně a napíná svůj luk. On není zákeřník, on volá na nás v dál a jeho vážný zrak se nikdy neusmál, když od tetivy šíp se do srdce nám vklál. Pak chladným štítem svým pokryje tváře nám a hroby zarůsti dá polním květinám a přeje si, jak my by už byl mrtev sám. 99