Sněženka.

Josef Václav Sládek

Sněženka.
Na lesní mýti u závěje sněžné, kam ještě buk své holé větve chýlí, z žlutého mechu rosteš, kvítku bílý s korunkou perlí na hlavince něžné. Tvůj každý lístek ve větru se chvěje, jenž huče, táhne z hlubokosti hvozdů – ty nedbáš jej, – ty nasloucháš jen drozdu, jenž blízko tebe první trilek pěje. Tak ztracena tu dlíš ve svoje snění o slunci, pohodě a jaru zlatém, jež celou zem pokryje květným šatem – a tebe zvadlou, skryje pod zelení. Však máš svůj den! – a zapomínáš sebe; být jiným poslem jara tobě stačí, – tak čekáš těch, kdo k životu se tlačí, a hledíc v zem, – nad nimi tušíš nebe. [53]