Ve hvězdné výši.

Ve hvězdné výši.
Vznesl se básník do říše dumy, v soumraku zem jak se loučila s dnem, nad lidské trampoty a bolestí tlumy, jež chová žití v nitru svém. Lehký jak orel prostorem vzlétal výše a výš’ tam ve hvězdný svět, zlatý prach mlžin křídloma smetal a dále a dále spěl jeho let. Co mu je země? – pochmurná báje – co lidských srdcí do sterých ran? – v nebes chce nahlédnout odvěké taje a nestane dřív až u nebes bran. Kol něho mléčná dráha se vine, pod ním již svítí Orion a nad ním hvězdy zas jiné a jiné a letem závratným k nim cílí on. Výše a výše až ve hvězdy ony – a letem myšlénky jich dosáhl již; však nad nimi jiných zas miliony a bráně tajemství nebyl blížblíž. – V tom se u dveří komůrky jeho ozval tak divně žalostný hlas jak peruť ptáčete unaveného, když okna dotkne se v půlnoční čas. 62 Otevřel dvéře, v sukénce chudé stálo tu děcko, vtělený žal, tvářičky ubledlé, ručky tak rudé a v očích ten slzí se proudící val. Postesklo žalostně a stichnulo rázem – do síně padal soumračný šer a básník v té chvíli vrátil se na zem jak bleskem sražen s nebeských sfér. Nevzalo chleba, když chtěl mu ho dáti, jen ze rtů ubledlých ozval se hles: „Nechte mne u sebe, chce se mi spáti, nechte mne u lidí alespoň dnes.“ Ó lidská bído, v podobě děcka, v podobě každé jak obcházíš zem, co je ta moudrost nebeská všecka, dokud ten stesk je v oku tvém! Tajemství nebes – co nám je vás třeba, dokud zde musíme v mrákotách žít, dokud zde nuzní nemají chleba, dokud zde trpící nemají klid! Té noci, jak děcko dřímalo v klidu, básník se v nebe nevrátil již – jen cítil jak k srdci tisk’ lidskou tu bídu, že k nebeským branám – je na zemi blíž. 63