Vznesl se básník do říše dumy,
v soumraku zem jak se loučila s dnem,
nad lidské trampoty a bolestí tlumy,
jež chová žití v nitru svém.
Lehký jak orel prostorem vzlétal
výše a výš’ tam ve hvězdný svět,
zlatý prach mlžin křídloma smetal
a dále a dále spěl jeho let.
Co mu je země? – pochmurná báje –
co lidských srdcí do sterých ran? –
v nebes chce nahlédnout odvěké taje
a nestane dřív až u nebes bran.
Kol něho mléčná dráha se vine,
pod ním již svítí Orion
a nad ním hvězdy zas jiné a jiné
a letem závratným k nim cílí on.
Výše a výše až ve hvězdy ony –
a letem myšlénky jich dosáhl již;
však nad nimi jiných zas miliony
a bráně tajemství nebyl blíž. –
V tom se u dveří komůrky jeho
ozval tak divně žalostný hlas
jak peruť ptáčete unaveného,
když okna dotkne se v půlnoční čas.
Otevřel dvéře, v sukénce chudé
stálo tu děcko, vtělený žal,
tvářičky ubledlé, ručky tak rudé
a v očích ten slzí se proudící val.
Postesklo žalostně a stichnulo rázem –
do síně padal soumračný šer
a básník v té chvíli vrátil se na zem
jak bleskem sražen s nebeských sfér.
Nevzalo chleba, když chtěl mu ho dáti,
jen ze rtů ubledlých ozval se hles:
„Nechte mne u sebe, chce se mi spáti,
nechte mne u lidí alespoň dnes.“
Ó lidská bído, v podobě děcka,
v podobě každé jak obcházíš zem,
co je ta moudrost nebeská všecka,
dokud ten stesk je v oku tvém!
Tajemství nebes – co nám je vás třeba,
dokud zde musíme v mrákotách žít,
dokud zde nuzní nemají chleba,
dokud zde trpící nemají klid!
Té noci, jak děcko dřímalo v klidu,
básník se v nebe nevrátil již –
jen cítil jak k srdci tisk’ lidskou tu bídu,
že k nebeským branám – je na zemi blíž.