Štěstí.

Josef Václav Sládek

Štěstí.
S neklidem věčným v prsou rozrytých toužíme od té hroudy, k níž jsme spjati, v dál od svých dnů: ti tam být chtějí svatí, ti slunci nad hlavami bližních svých. Nás práce sžírá, touha, vzdor a pych, a každý středem světa chce se zváti, a teprv když se naši dnové krátí, si zalháváme, že to všechno v smích. Neb, jak jsme byli, byli bychom znovu, kdybysme věk svůj znovu mohli žít. Jen básník nad námi se hlásí k slovu – ač také on se minul svého nebe –: „Ten dosti žil, kdo měl v svých prsou klid a dvě, tři šťastné tváře kolem sebe!“ 44