Láska.

Josef Václav Sládek

Láska.
(Jarosl. Vrchlickému.)
Na svahu stráně Láska spala a nad ní šípek odkvétal, nad čelem růže máku plála a svlačec vlas jí proplétal. U srdce trsek zvonků měla, u nohou modré střevíčky, k rtům rozevřeným sedla včela, pod víčky kvetly slzičky. Květ šípku zvolna na ni splýval dřímotným větru šoumáním, pták na keři si pozazpíval a náhle zmlk’ jak před spaním. Vše bylo jako ve zakletí, tak tiché, spící, bez hnutí, už nehnul vítr květnou snětí, ni pták složenou perutí. 60 I nebeském se na blankytu plující oblak unavil a stín, jenž padl ku pažitu, motýla v květu zastavil. A od země až k nebes báni jen ševel bylo doslýchat jak v dřímotě: Spí Žití paní a vše, co jest, s ní musí spát. 61