Květině v prázdném pokoji.

Květině v prázdném pokoji.
Opadaná, zimomřivá v prázdném stojíš pokoji: venku zimní mlha táhne, puklé okno tmí se, vláhne v šedochladném závoji. Jizba dechem nepohne se, jen když vítr zavěje, a ta prázdná pavučina, která okno obepíná, jako ty se zachvěje. V síni hlesu neozve se, ani kroku na prahu, všude tichost němá, hluchá, jenom časem snítka suchá zvolna spadne v podlahu. Venku zimní mlhy táhnou, chvilkou slunce probleskne: co se chvíš k té světla pruze? – jako když se těžce, tuze lidské duši zasteskne! 66 Co tak hledíš v koutek prázdný, kam ta záře zakmitla? jest to, jak by v zlatém jasu upomínka jiných časů v tobě byla procitla! Marno! – jizbu osamělou slunce na mžik pozlatí, leč ta líce vlídná, snivá, oddaná a zádumčivá v koutek se víc nevrátí. Neozve se po podlaze zvuk těch lehkých kročejí, vláhu tobě nepřinese, v listech tvých se nezatřese rosa slzných krůpějí! Nebude se více dívat ven, kde zlatý luh se skvěl, zlaté sny kdy táhly v letu hlavou jí a kolem květů tvých roj bzučel zlatých včel. Nebude se více dívat když ten obzor zakryl mrak; schýlila se jenom k tobě, řekla: „Líp mi bude v hrobě, – leč, je dobře také tak!“ 67 Jen když slunce paprsk zlatý z jara zaplál v listech tvých, bylo jí, jakoby včela ještě jednou zabzučela a pak skřehlá padla v sníh. Tak tu bylo klidno, smutno, tam v té vaší světnici týdny, roky; – leč vše míjí; přišli pak a odnesli ji odsud jako světici. Přes váš práh nepadl dříve lidské nohy ani stín; teď si vzali, co jste měli, na tebe jen zapomněli a tu přízi pavučin. – Opuštěná, zimomřivá v prázdném stojíš pokoji; opět sprchla snítka suchá, venku mlha šedá, hluchá vše v svém halí závoji. 68