Pole.
Pole, žírná pole
v širém českém kraji,
jak se vaše hnědé brázdy
z jara zelenají!
Jedny zelenají,
na druhých se oře,
za pluhem si oráč zpívá,
skřivánek nahoře.
Od vesnice k vísce,
přes ty bílé dvory
ležíte tu klidná, svatá
až v modravé hory.
Lany podle lanů,
obrovitá těla,
jak by z nich ta rodná síla
vyskočiti chtěla!
A když přijde léto,
pohoda a časy,
rozvlní se jako moře
plné, zlaté klasy.
78
Pšenice a žito,
až je milo zraku,
jen ty dlouhé meze hoří
od vlčího máku.
A slunečko svítí
do stříbrné rosy,
v lukách tluče pětpenězka,
v žitě zvoní kosy.
Všude je to velké
boží požehnání,
kdož by tady nepracoval
v soumrak od svítání.
V soumrak od svítání
v potu na té roli,
s úrodou když plné vozy
vjíždí do stodoly!
Zde teprv ten oráč
ohledne se plaše:
ach, vy žírná, česká pole,
že vy nejste naše!
Přejede si čelo,
v šeru tichne víska –
a tam z dálky nad horami
na časy se blýská!
79