Večer.
V černý vlas tvé drahé hlavy
skrývám líc svou dnes,
ze světa k nám hlučné vřavy
nedoléhá hles,
z jeho bojů, jeho slávy –
jeho žal, ni ples.
V krbu zvolna oheň hoří
v pokoj lije svit,
na zdech matné stíny tvoří
jeho rudý kmit,
záře v stín, stín v zář se noří –
kdo má zvítězit?
Na tvé dumné čelo padá
stín a záře zas,
jako v letní večer v lada
padá stín a jas,
jako v oku, když se skrádá
slza z temných řas.
Co ten úsměv značí jasný?
co zas povzdech ten?
84
Ó, jest blaho – jeden krásný
v žití prosnít den!
Ó, jest mukou vědět: šťastný
že to jenom sen!
V naše dlaně Čas, jak pílí,
hodí jeden květ,
hodí květ nám stříbrobílý,
pak ho žádá zpět –
i ať srdce puká, šílí,
– dá ho naposled!
A ty ve své duši snivé
tušíš roků běh,
cítíš, pozděj’, nebo dříve,
že zbude jen vzdech,
jedno srdce zbude živé,
druhé skryje mech.
V jednom srdci divé lkání,
v druhém klid a chlad,
jedno srdce: „Na shledání,
lásko!“ – bude lkát
druhému o lásce ani
nebude se zdát.
Nemysli! – Na tvojí tváři
chci mít dnes jen jas,
ať mi plným proudem září
v duši svět pln krás –
v posled stín ať světlo zmaří;
– světlo má svůj čas.
85
Zde! – To vřelé políbení
dnes! – nač budoucnost?
dnešek náš a zejtřek není,
štěstí jest jen host –
ale trochu o něm snění
to je k žití dost.
86