MODLI SE ZA MNE.
MODLI se za mne, děvče nevinné!
jeť vroucné modlení ti dosud přáno;
tvým srdcem pusté prázdno nepoznáno,
kde neozve se chvění jediné,
jímž duše struny vše se rozeznějí,
vše toužení se v slzu rozplyne,
jež beze slov se modlí nejvroucněji. –
Modli se za mne, děvče nevinné.
Mně nedáno již v nebe vznést se lemy:
mou duši tíží cos jak olovo
každé se věsíc zbožné na slovo,
že sotva vzletne, již se kácí k zemi.
A duše tvá, to v šeru hvězda bílá
a její prosby lesky bezstinné,
jež hvězda volně v nekonečno sílá.
Modli se za mne, děvče nevinné.
Ó, jindy též jsem perutě měl k letu
a vznášel se až k nebes temeni,
aneb co dítě slouchal v nadšení
těm krásným bájím o krásnějším světu;
a jindy též se spjaly ku modlení
na klínu matky ručky dětinné
a teď? – ó, plakal bych, leč slzí není.
Modli se za mne, děvče nevinné.
Když lid v zápalu zbožném pokleká,
bije se v prsa: „Bůh buď milostivý!“
já vzdorně stojím, – ret se v úsměv skřiví
– a srdce to jak dýka protéká.
Jsem nevěrec, – či kdo té věří báji?
58
V tom od klekátka cos mi pokyne;
to oči tvé se k nebi upírají. –
Modli se za mne, děvče nevinné!
A přec to bolno, kdyby zavřená
byl duch jen zář, jež shaslá, na vždy zmírá
a nebyl hvězdný svit, jenž neumírá,
ať před věky již hvězda pohřbená;
a přec to bolno tak se neshledati!
Či ty snad věříš žití na jiné? –
Ó, věř a tvá nech víra mou mi vrátí. –
Modli se za mne, děvče nevinné!