PÍSEŇ O PANU KVĚTOVI.
PAN Květ je starý, čacký druh
to z rytířského rodu,
jejž pasoval sám dobrý Bůh,
když dělil zem i vodu.
A v první den, kdy slunka hled
se usmál nad pažitem,
naň vyjel Květův prapraděd
s démantů plným štítem.
Tak starou, jak je matka Zem,
rod Květův měl k ní lásku
a chodil po ní s úsměvem
a celil každou vrásku.
Ať meč ji vyryl v záští čas,
ať brázdou byla pluhu,
jí Květův oštěp, zlatý klas,
vždy záštitou byl v luhu.
Pan Květ ve vážné myšlénce
sám v háje chodí jarem
a kde dva spatří milence,
dá zlatý klíč jim darem.
43
A od paláců do chaty,
jak chodit už mu zvykem,
kolébky plní poupaty
a srdce srdečníkem.
To nikdo v světě nespočet’,
co na skráň uplet’ vínků;
kam nemůže pro sníh a led,
dá snivou upomínku.
A na hrobech, kam žádný krok
už nejde v světě celém,
pan Květ, jenž přijde každý rokrok,
je věrným truchlitelem.