HODINY.

Josef Václav Sládek

HODINY.
OD jitra v soumrak a zas do svítání přichází každá se svým vlastním věnem klidu a bouře; přijdou bez volání a jdou; v jich kroku stejném, neslyšeném jich nerozeznám, rysu nezřím ani na obličeji rouškou pozastřeném, jak volá každá: „Žij!“ – ve štěstí, lkání. Jdou jako sestry, zvu je stejným jménem. A přece, vím, že jedna mezi nimi, jak vrací se co den a vždy a stále se dívá na mne zraky upřenými a „Žij!“ jak volá roky, noci, dni, kdys roušku strhnouc, šeptne nenadále: „Hleď! – já svých sester jsem ta poslední.“