POHÁDKA.

Josef Václav Sládek

POHÁDKA.
JEN ještě jednou zašeptni v duši, pohádko stará, – o štěstí zbloudilém kdes v lesní hluši, o květu jara. O štěstí zlákaném bludnými světly, o květu zvadlém, o snech, jež podryty dříve, než zkvetly, života rádlem. Zněla’s tak podivně, sladce a snivě, jas dětský v zraku, k srdci se tulila, až náhle divě mráz dechnul z mraku. Do krbu hledím, popel se sněží v plaménků šlehu; kde as to štěstí zbloudilé leží zaváté v sněhu! – Kdo mi to šeptá, čelo mi chladí? To líc tak jasná! Jak’s mi to přišla, pohádko mládí, bledá a krásná! [335]