V TĚŽKÉ CHVÍLI.
MRTVÉ ticho po dni tuhém,
na západu záplava
hoří ještě rudým pruhem
jako rána krvavá.
339
V soumrak žití co tu zbylo
z práce, snah, snů o štěstí? –
V krvavou se ránu slilo
vše a v němé bolesti.
***
Jarost, radost, síla,
útěcha a smích,
odlétlo to všechno
v jeden oka mih.
A ta jiskra žití
zbyla v těle přec,
poraněný orel,
uzavřený v klec.
Kolem pusto, šero,
v hlavě, srdci tíž, –
zbyla jen ta touha
prolomit tu mříž.
***
Jak to teskné vzpomínání
s tebou chodí vždy a všude,
jako šípu hrot, jenž raní,
zlomí se a v ráně zbude.
Jak to teskné vzpomínání,
těšit chtěj se čímužkoli,
ve dne, v noci, bez ustání
hlodá jen a tupě bolí.
***
340
Smutné žití bez úsměvu
jak se vleče dlouze, dlouze,
bez naděje na úlevu,
bez radosti, v marné touze!
Jak to pálí, mrazí v hrudi,
vyslovit už ret se vzpírá, –
a jak už tak lidi nudí
ten kdo mře a neumírá.
***
Do noci bouřlivé
jsem upíral svůj zrak
a v hukot vichřice
vzkřik’ náhle noční pták.
Tak bylo v duši mé
jak mračno kol a kol
a srdce třáslo se
jak v bouři travný stvol.
A přece ještě vzkřik
a chvění v srdci tom! –
Už zmlkni, ptáku, přec,
ty vichře, už je zlom.