NAD KVĚTINOU.
NAD tebou stojím, hledím
na květy tvé a pel,
na krůpěj rosy na nich
a kol na roje včel.
368
Ty stojíš tu tak tiše
a jenom sníš a sníš, –
že nad tebou kdos myslí,
zda tušíš to a víš?
Zda cítíš jakous touhu,
být více nad svůj sen,
či být a žít ti stačí
a růst a odkvést jen?
A nebo ve zakletí,
jak v nás, je v tobě duch,
jenž cítí, že se vznáší
tajemný nad ním ruch?
Že šepce mu a dýchá
kol něho jiný svět,
jejž cítí, ale jemuž
nemůže rozumět?
Duch, jenž by vzlétnout vzhůru
by přál si, pouta prost,
a okovy je vázán
k té hroudě, z které vzrost’? –
Ó, květino, jak stojím
tu nad tebou v svých snech,
tu v mou též vane duši
od jiných světů dech.
Jak nad tebou se chýlím,
snad u mne stojí kdos,
a jako já tvé bytí,
můj rozebírá los.
369
A hledí na můj život
a hledí na můj skon, –
a já jsem cizí jemu,
a mně je cizí on.