Tkadlecká ballada.
Nenáviděl mistra, – jako fenu
co mu odloudit chtěl mladou ženu.
U stavu když mistr dílo shlíží,
zaští plné zraky jen se skříží.
Zde outek strh’, tam osnova je lichá;
své mzdy půl – jen pro ni! – bere zticha.
U stavu co den ty zraky šeré
a půl mzdy co týden za trest bere.
„Naposledy strhal jste dnes niti,
zde mzda celá, – a můžete jíti!“
Stál tu, tkal tu Bůh ví kolik roků,
beze slova sok se vrhl k soku.
On se dostal nějak pod řemeny;
dovrávoral domů zkrvavený.
118
Mladá žena div že nesešílí;
porodila syna před svou chvílí.
Matka leží jako mrtva v mdlobě,
zkrvavenou rukou on tisk’ dítě k sobě.
Děcko malé, slabé ubožátko –
„Nezemřeš, mé robě, nekřtěňátko.
Jménem Boha otce, synu prvý,
tebe křtí tvůj otec vlastní krví.
Jménem Boha syna, Hospodina,
ty z nás odpusť tomu, čí to vina.
A nad námi všemi, jménem Ducha,
uslituj se nebe, zem když hluchá.“–
Slovo letí vzhůru, anděl dolů,
otec s pokřtěňátkem mrtvi spolu.
119