I.
7
Skalní bříza.
Jest člověk ve své mysli v různém čase
jak bříza, která ve skaliska nahá
se zachytla a úpalem když sprahá
kol každá travka, ona zelená se.
Tu obloha se nad ní klene v kráse
a s větví skrápe jitřní rosa vlahá,
tu mráz a vichr do haluzí sahá
a pod kořeny bystřeň podrývá se.
Kdo zazlí jí, že nechá ptáče pěti
dnes ve větvích a zejtra na úbočíúbočí,
že stesknou bouří rozlámané sněti?
Kdo srdci? – v snech že zoufá noci tmavé
a zejtra jest jak děcko usmívavé,
když ráno vyspalé otvírá oči.
9
První políbení.
Stín modrých lesů hloubí se a hloubí,
svit hasne; perleťovém na blankytu,
hle, první hvězdu v tetelivém třpytu
jak démant v čelence, jíž skráň si vroubí
noc v krátkém sňatku s dnem. – Houk’ doupňák v doubí
a stín se mih’; – teď váhá v stromů krytu;
vzkřik tlumený a rosném na pažitu
dvé rtů se v prvním políbení snoubí.
Ó pouto srdcí láskou posvěcené!
Ó blaženosti, která nemá slova,
an všechen život duše v duši mizí;
jak čistě nad tebou se nebe klene
a celý zemský svět je ti tak cizí!
a září jen ta hvězda démantová.
10
Čarovný hrad.
Hrad čarovný jsem postavil si kdes
ve krajích noci, šerém na předhoří;
zdiv základy se v hlubém kryjou moři
a cimbuří ční hvězdných do nebes.
Tam poklady jsem všecky sobě snes’:
čím zhrdá svět, co nasbíral jsem v hoři;
a vidin zástupy se z hloubi noří
a s nebe jako hvězdy prší v tes.
Ó moje skutky, touhy, naděje,
sny v žití noci! – Čekám na svítání;
v něm koráb objeví se z peřeje
a světlý stín mou ruku vlídně chopí
a řekne: „Pojď!“– a půjdu bez zdráhání
a hrad můj v moři zmizí beze stopy.
11
V den odplaty.
V den odplaty až budeme se chvěti,
jak zvedne knihu anděl Hospodinův,
snad řekne Bůh: „Smaž písmo jejich činův,
neb slabé stvořil jsem své lidské děti.“
I uposlechne boží anděl skvělý,
však z knihy dál jak blesky zlými mraky
vstříc plát nám bude ohnivými znaky
ne, co jsme činili, – však opomněli.
Dlaň Lazarova marně nastavena
a za srdečný úsměv úsměv díku,
a vlídné slovo, slza nesetřená,
vše nezrozené skutky lhostejnosti,
jež tady vykonat jsme mohli v mžiku,
zda tam lze nahradit až do věčnosti?
12
Lidé se budí.
Noc prosincová, kroku neslyšeti
ze stmělých ulic, ani hlesu, ruchu
před prvním jitrem; – do mhavého vzduchu
teď svitlo okno jedno, druhé, třetí.
Lidé se budí; – svítí nejprvněji
ti, které práce volala i v spaní,
ti, kteří v strastech neusnuli ani;
a jdou zas k práci, štěstí, beznaději.
Tam v jizbě bledý studentík se učí,
tam dělník srká snídaní své chudé,
tam tiskne matka děcko do náručí;
tam kdosi prvním pohlednutím zírá
na černý crêpe, – zde teprv ode včíra; –
a zachví se, jak mrazno, pusto všude.
13
Hodiny.
Od jitra v soumrak a zas do svítání
přichází každá se svým vlastním věnem
klidu a bouře; přijdou bez volání
a jdou; v jich kroku stejném, neslyšeném
jich nerozeznám, rysu nezřím ani
na obličeji rouškou pozastřeném,
jak volá každá: „Žij!“– ve štěstí, lkání.
Jdou jako sestry, zvu je stejným jménem.
A přece, vím, že jedna mezi nimi,
jak vrací se co den a vždy a stále,
se dívá na mne zraky upřenými
a „Žij!“ jak volá roky, nocinoci, dni,
kdys roušku strhnouc, šeptne nenadále:
„Hleď! – já svých sester jsem ta poslední.“
14
Hudba srdce.
Slyš hudbu světa: z pod mraků zní valných,
když v zlaté struny blesku vichr bije,
zní mořem hluboká jak symfonie
a bouří lavinou s hor boků skalných.
Zní nocí v slavíkových písních žalných
a stýská metlicí, jež hroby kryje,
a v propast žití dechem poesie
jak ohlas padá hudby světů dálných.
Leč hudba jiná, než jí zvučí chrámy,
než nástroj mistrův kdykoliv jí zněl,
chví bez slov, tonů srdce hlubinami
zlozvukem ostrým spějíc do pekel
a harmonií až v andělské trůny.
Co jest ten nástroj? – kdo mu sáhá v struny?
15
Život.
Ó Bože, život náš-li pouze dech,
jenž zavane a v okamžiku není,
proč přelétna tvých tvorstev přes osení
tich neskoná tvých hvězdných na květech?
Proč samum jest, jenž na sprahlinu sžeh’
nám vše, čím kvete země, v okamžení,
proč burný van, jenž moře bytí zpění
a všecky naše lodě vrhá v břeh
jak trosky příšerné; – a vše, co nesly:
plod zlatý z Hesperidek zahrady,
– ač placen krví každý jediný, –
snů, lásky, činů velké poklady
i s plachtou naděje a víry vesly,
vše, do bezedné klesá hlubiny?
16
Naposled.
Vše dovršeno, co moh’ život dát,
vše odjato, co smrť si mohla vzíti;
v kříž ruce složeny, na čele chlad,
tu leží, bílý květ, uprostřed kvítí.
Do stínů záclonami měsíc svítí
a chvějný na ty tmavé brvy pad’,
na prsa bez hnutí, z nichž prchlo žití,
na černý vlas, jenž po šíji se klad’. –
V síň vešel tiše, jako zvyklý byl
kdys chodit po špičkách, by nerušil
ten svatý spánek dětsky klidných řas.
A zadíval se v obličej ten bledý,
vlas odhrnul, ten drahý, černý vlas,
a bílou šíji zlíbal naposledy.
17
Slunce na západu.
Jest na západu moje slunce nyní,
na západu se s moře krajem stýká,
sláň příbojová k domu žití stříká
a tmavá peruť jako mrak jej stíní.
Pad’ ještě pablesk do pustnoucích síní,
krok něčí jde a prázdnem duní, zniká;
teď zrezavělý zámek uzamyká
a všem, kdož kolem jdou, dům strachem činí.
Ó slunce mého žití! – jak se chýlíš,
či shasneš ve tmách jako jiskra žhoucí,
neb samo nesmrtno (snad doufám příliš),
síň jinou ozáříš, kde ze tmy nitra
dnes nezrozené srdce čeká jitra
a mé jak stichne, poprv začne tlouci?
18
Záhady.
I.
Jen ve smyšlenkách záhad pln je svět;
v bdění i spaní, nejvíc kdy jsme sami,
jen mozek náš jej plní mátohami
a za prah smyslů jdeme s nimi v let.
Nám nedostačí opravdovost běd
ni úsměv žití; srdce vidinami
se trýzní, těší víc – a mníme, s námi
i do hrobu že lehnou naposled.
A hle, jde od východu ku západu
všem cesta rovná; jitro jest a den,
pak noc a klid; – a v podvečerním chladu,
ať obzor plný hvězd, či zasmušen,
hle kříž: dvě břevna, člověk nah, vše hluché,
on sám. – To všecko je tak jednoduché.
19
II.
Ta země píď, kde květ má plod svůj nést,
mu dostačí, – tam prožije svůj den
v slunečné záři, rosou napojen
a v zem se vrací, čas když jeho jest.
Jen duše naše kams do říší hvězd
jde v kraje neznámé a dává v plen,
čím země blaží, jak by plod nést ten
kdes jinde moh’, kdo zde neuměl kvést;
zde, na té pídi země, kde je naší
zář věrných očí, těcha vlídných slov:
svit, rosa žití! – Můž-li poklad dražší
dát jiný svět? – Ó žij! – co více chceš?
Ty pravíš: Aj, to všechno vezme rov. –
Ó bratře, dá ti klid; – to dobré též.
20
Vzdech.
Než na počátku Bůh děl: Světlo buď!
a slunci hvězdami se nebe mží,
stoup’ za soumraku na zem Otec lží
a svoje símě nasil v její hruď.
I rostlo výš a výš, až odnikuď
pro listí spletité a pro hloží
tvář nebes nespatřit, – a odnoží
se chytil pýr i v lidských srdcí rmuť.
Tu z hloubí jedněch prsou stesknul vzdech
a silou neznámou hned v orkán vzrost’,
že zachvěl se strom smrti v kořenech
a každý suk a každý letorost;
a k nebi průlinou, jak strom se sklání,
šla modlitba a k zemi slitování.
21
Mrtví.
K sonetu Mathildy Blindové.
Jdou mrtví žitím dál: – do našich činů
i myšlenek jich zasahuje dlaň;
jsou osnovou, – v ní ruka naše tkaň
svých vplétá růží, trní, ctnost i vinu.
Půl našich vzpomínek jde v říši stínů,
poslední naděje k nim v nebes báň;
jich jeden úsměv kdys nám zjasní skráň,
jich slza pálí duše ve hlubinu.
V nás jejich, náš zas v příštích žije vzruch,
jak vlna vlnu širým okeanem
pohání dál přes celý země kruh,
až k Tomu, jenž ji zbudil dechu vanem,
se vrátí zas a z bouře peřejí
ulehne ticha k Jeho šlepěji.
22
Deo lucis.
Ó ne, ty nejsi dosud vševládnoucí,
ty, k němuž tvorstvo tvoje křičí žalem,
neb jistě v soucitu svém neskonalém
bys vlídně setřel každou slzu žhoucí.
Já ve svém srdci tvoje cítím tlouci
a mé ty v tvém, – a v mém jak žití malém
je pláč a prach, tak vím, že mraku valem
kdos ještě stíní tvoji řízu stkvoucí.
Tys vůdce náš, a my tvé valné voje,
ty za nás bojuješ, my za tebe;
náš každý dobrý čin je sláva tvoje.
A jednou, vím, že vítězící stanem
v tom tvém i našem boji o nebe –
ó světlý Ormuzi! – s tmy Ahrimanem.
23
Slza.
Psáno: „Jdeš peklu každou srdce ranou,
neb ráji blíž, – toť zákon pro člověka“člověka.“
A srdce: Ráj, či peklo ať naň čeká,
do obou kráčí jednou muky branou.
Psáno: „A každou vzdorem vyoranou
se vráskou brázdíš v muka věkověká“věkověká.“
A srdce: V požár proud všech slzí stéká,
jež pláče svět, a v úlevu tam kanou.
Psáno: „V den soudu, odplaty a hoře
i spravedlivý v němém strachu stane,
a peklo neochladí slzí moře.“
A srdce: Těžká slza s Boží řasy
se vychví pro to moře vyplakané
a věkovitý požár pekel shasí.
24
Děti.
Ze hlubin věčna, v světa rmut a hřích
vás boží ruka posýlá, ó děti,
co bílý květ i na trnové sněti,
co čistou bystřeň do vod skalených.
My ubláceni jdem po cestách zlých,
před sebou bázeň, vinu ve zápětí,
až klesáme svých model do objetí
vždy nový zástup duší ztracených.
My jdem, však za nás přicházíte zas
vy v rouchu labutím: je v krátké době
prach střísní též; – kéž méně nežli nás!
však to, že posýlá vás v žití luh
tak čisty, znakem jest, že lidstvo Bůh
chce pozvednout a pozvedne kdys k Sobě.
25
Jeseň.
Klas odvežen a pokoseny trávy,
však na rolích zas pučí oseň mladá
a stkvěje se i přes šednoucí lada
v chudobce pozdní rosy démant žhavý.
Den jako z jara slunný, usmívavý:
v tom větru ostrý van a listí padá
a s mráčku, aniž kdo se toho nadá,
sněhová vločka „Jeseň je!“ ti praví.
Tak v životě. – Svou máme doma sklízi,
však nedbáme, neb slunce mladých let
nám ještě zlatí mnohý pozdní květ.
Tu někdo řekne: Stár! – Sníh do zeleni.
Je podzim; – květy tvé jsou lidem cizí;
ty jdi, – zem čeká nové na osení.
26
Přání.
S tím usmiř se, že přes tebe jde svět
a již mu cizí práce tvá i snahy:
až jako ty své budou končit dráhy,
v svých snech ti opět začnou rozumět.
Klid dělníku! – však práce musí v před
a silných paží, nové potu vláhy
vždy potřebují rodné žití svahy,
chléb má-li růst a z krbů zář se chvět.
Jen přál bych si, by hleděl k svému rovu,
kdo oře hloub, jak v podvečerním tichu
od pluhu rolník hledí ke hřbitovu,
kde ten, kdo dřív tu oral, pohřben jest;
a dí: „Též jeho pot mou zrosil líchu“
jak z oblohy se noří shluky hvězd.
27
Na památku.
E.
Jdi cestou žití v mysli veselá,
jak poutník s těžkou berlou povinnosti,
a stezkou trnitou jdi bez hořkosti,
vždyť sudba též tam květů nasela.
A jiného ať’s květu neměla
než toho, jejž ti Bůh dal v srdci rosti,
nech stačí tobě v tiché oddanosti,
byť slzí záplava naň pršela.
Jest život mžik, leč na věky dál žije,
co k světlu, dobru zápasilo v nás;
tluk srdcí našich v brány nebes bije
jda před námi; – i až udeří čas,
na prahu rajském jako anděl vkročí
nám vstříc a hořké slzy slíbá s očí.
28
Alojsu Jiráskovi.
Co štěstí, žalu měl kdy český krov,
svou dílnou nechal’s jásat, lkát a snít:
hru dítek, úsměv dívčí, krbů klid,
vzruch práce, – až k té písni na hřbitov.
Leč nejhloub zněl z pod kladiva ti kov,
když ohlas minula jím začal hřmít;
to dunělo jak rány mečů v štít,
tu rachot vozů vzduchem otřás’ znov.
Syn lidu, lučním kvítím podle cest
jsi věnčil jeho trpělivou skráň; –
leč, jak to šlo o českou prsť a čest,
dub věkovitý rozčesla tvá dlaň
a vtiskla oštěp v tuhou českou pěsť
v boj proti všem za vítězící zbraň.
29
Chrám Svatovítský.
– Josefu Mockrovi. –
Těch velkých, přísných mistrů středověku
duch nepoddajný ve snech zbožně pilných
se svěřil kamenu. – Nad útisk silných,
– jak i to nebe chmurno ke člověku, –
mrak protkli kopím kathedrálních věží.
Hněv bouří krotnul, na kamenné květy
se roně deštěm slitování. – Světy
tam hvězdné září, zem jak ve tmách leží.
Své, chráme Karlův, zvedáš obří témě
nad srdcem mohutným, jež dole bije
od věků k věkům, – k Bohu tvého lidu,
tak vážný, velký, svatý, v bouři, klidu,
jak v tmách to srdce, jak ty tvrdé šije
té šlapané a nepoddajné země.
30
II.
[31]
Své matce.
I.
I.
Tak prostě jít a zbožně žitím,
jak ty jsi šla, to ve všem vše,
a tišinou a vlnobitím
mír hledat, nalézt v duši své.
A nepřemýšlet, jak co bude,
jen trpělivě brát, co jest,
a s úsměvem a těchou všude
pomáhat jiným kříž svůj nést.
Svou povinnost vždy najít ráno
a konati ji celým dnem
a večer, vše když dokonáno,
zrak zavřít klidným, tichým snem.
33
II.
II.
Už byla’s jak ta borovice,
již prosincový pokryl sníh,
tak nachýlena od vichřice
a třesoucí se ve větvích.
Leč tvojí duše ve hlubinu
zmar nedosáhnul, ani čas,
jak studánky kdes v lesním klínu
se netkne vichr ani mráz.
Ať padá sníh a vichr ječí
a listí rve a mrazí květ, –
studánka čistá, – a jen větší
kus nebe v ní je uvidět.
34
III.
III.
Na svého dětství obraz živý
teď, matko, vzpomínám,
té každé černé chleba skývy,
již krájela jsi nám.
Jak z mlatu k nám jsi odbíhala,
kde ubyl jeden cep;
ty’s každé zrnko sila, žala
a mísila z něj chléb.
Tak stála jsi tu usmívavá
a pravila jsi než:
„Nám boží ruka požehnává,
vám, děti, žehnej též!“
Ba že se role nezaskvěla
tak rosou v letní čas,
co skráplo jí tam s tvého čela,
než chlebem byl ten klas.
35
IV.
IV.
Než slunko vyšlo nad horu,
ty’s byla na nohou
a nesložila ruce v klín,
co jen šlo oblohou.
A na večer když do rosy
zasvitlo z červánek,
šla’s do polí si poslechnout,
jak zpívá skřivánek.
36
V.
V.
Ač bys byla v okamžení
dala ráda za mne žití,
hořký kalich utrpení
nemohla’s mi, matko, vzíti.
Kéž bych však, když bolest raní,
jako ty moh’ žitím spěti:
čím stih’ Bůh, nést bez reptání
a čím lidé, – odpouštěti.
37
VI.
VI.
Co moudrost lidská od počátku
i dnes co hledá věda mdlá,
to’s, matko, ty ve světa zmatku
svou prostou vírou nalezla.
Kam pochybovač nestih’ v muce
nad úhor žití vypráhlý,
tam v modlitbách tvé spjaté ruce
v své důvěrnosti dosáhly.
Co taje žití tobě byly?
v svém srdci lásku, dobrotu,
zde všecko nést jsi našla síly
a víc-li třeba k životu?
Mír v duši, prachu žití čista,
když končil den tvůj poslední,
ty’s tichá šla, v své víře jista,
že z noci té se rozední.
38
VII.
VII.
Těšilo tě žití,
jeho ruch a jas,
tam, kde jiný zoufal,
sílu nalezla’s.
Těšilo tě slunce,
v sadu květů běl,
slyšela’s v něm ráda
ptáče, bzukot včel.
Těšili tě lidé,
srdce, kde byl vznět,
i srdečná kniha
do posledních let.
Ráda měla’s všechno,
i ten žití stesk,
do něhož ti zářil
smíru plný lesk.
Brala jsi to všechno,
jak to může být,
a teď vím, že v hrobě
ráda máš svůj klid.
39
VIII.
VIII.
Ty’s učila mne modlit
po prvním dětském slovu
a když jsem zapomínal,
mne učila’s to znovu.
Když zapomněl jsem zcela
tím pustem v srdci, v lebi,
tvé modlitby tak vroucně
se za mne nesly k nebi.
A teď kdy rozpomenu
se tebe v štěstí, muce,
jak druhdy na tvém klínu,
zas, matko, sepnu ruce.
40
IX.
IX.
Tak mnoho, za čím v nepokoji
svět pachtí se tak horečně,
sám dobyl jsem po těžkém boji,
neb nalezl jsem bezděčně.
A když jsem k tobě přišel domů,
jak bude to, jsem předzvídal:
ty’s naslouchala všemu tomu
a zrak tvůj ptal se: – „Dál, co dál?“
Ty’s hleděla v mou bledou líci,
jak zbrázdil ji ten světa vír;
teď rozumím, co’s chtěla říci:
Ó tak, – jen u tebe byl mír!
41
X.
X.
Po práci a po klopotě
už ty ruce v míru spjaty;
jinak, – jako ve životě, –
na tvé líci pokoj svatý.
Ve své rakvi, v stínu květů,
na rtech úsměv, tak jsi spala,
jakobys, – už z jiných světů, –
krásného cos poslouchala.
42
XI.
XI.
Květ bílý staré na jabloni
na hlavě tvé byl vlasu sníh
a tam co v slunci včel se honí,
to myšlenkových včelek po ní
létalo v záři očí tvých.
***
Květ jinovatky stříbroskvělý
ti splýval do brv mrákavy,
kde slunce shaslo; – a ty včely
tak do jediné odletěly
kams do neznámé dálavy.
43
XII.
XII.
Můj žal už není jako v mládí,
jak bystřeň v bouři divoké,
jež břehy rve a střemhlav pádí
kams do propasti hluboké.
Teď v hlubinách jak vír když vznikne
a mořem tiše zatočí
a loď když stáhne, sotva vstřikne
mi jednu krůpěj do očí.
44
XIII.
XIII.
Vlaštovky když odlétaly
hleděla jsi ještě na ně:
„Mnoho štěstí“– řekla’s – „v dáli,
vraťte se nám hezky ranně!“
Vlaštovky z pod našich stájí
tebe jistě dobře znaly
a žeť jistě v dálném kraji
na tebe si vzpomínaly.
Nenajdou už na nádvoří
tvoji hlavu posněženou; –
oblétnou a zašvitoří,
postesknou a zapomenou.
45
XIV.
XIV.
Slunečko, ještě kolikrát,
jak půjdeš přes hory, doly,
v náš kvetoucí zasvitneš sad
a potom budeš zapadat
tam u hřbitova za topoly?
Slunečko, ještě kolik jar
vkoukneš, kde jabloň se kloní,
jak nás tu sedí ještě pár,
však jeden schází zas, jenž stár,
či mlád zde sedal ještě loni?
Slunečko, ještě kolikrát
a koho z nás v tom najdeš sadě,
než cizí kdos tu bude stát
a za topoly zapadat
ty budeš, kde už spíme pohromadě? –
46
XV.
XV.
Co nyní jsi v tom světě jiném,
ať u andělů světicí,
ať atom, jenž se vrátil zhynem
zpět v dílnu Boha zářící,
ať amarantů vůní sladkou
už zapomněla’s, co jsme my,
mně stále budeš pouze matkou,
jen to, čím byla’s na zemi.
A myslím na tě, mluvím k tobě
jak u tvých nohou v mladosti,
když tiskla jsi mou hlavu k sobě
i v radosti i žalosti.
A vzdálena už buď si všeho
na naší pouti setmělé, –
já cítím tlukot srdce tvého
a tvoje slzy na čele.
47
XVI.
XVI.
Ne, ty bys mi nezazlela,
jen bys usmála se vlídně,
jako když jsi u nás dlela,
na tvůj hrob že hledím klidně.
Vždyť tak klidnou, bez vší bázně
jsem tě slýchal hovořiti
s Tím, jenž radost dal i strázně
a jenž stvořil smrt i žití.
48
XVII.
(Svému otci.)
Ó dítek žal! – k těm, co má rád
se vrátí ten i ten;
však ty’s tu večer zůstal stát
jak rozštěpený kmen.
Let padesát u skráně skráň,
znát každý srdce chvit,
let padesát jít v dlani dlaň
a pak se rozejít. –
Mráz duje ve tvé šediny,
mráz pod tvůj prázdný krov,
jak zbyl’s tu, samojediný
bez slz a beze slov.
49
XVIII.
XVIII.
Ty naše zvony duní jen a zní
v úsvitu ranním, v soumrak večerní;
těch věžních hodin tlukot kovový
zní v noc i den v tvůj poklid hrobový.
Dál budou zvony dunět přes tvůj rov,
rok, věky, – kdys však stichne puklý kov
i hodiny; však čas nebude stát
a ty jen budeš spát a spát a spát.
A pokolení přejdou, roj a roj
a bude smích a pláč a skřek a boj
a bude život, smrt a bouř a tiš, –
ty budeš spát a tím se nezbudíš.
A aeony až přejdou, z nebes hvězd
prach zbude jen a tříšť, – co ti to jest?
Trub andělských až k Soudu zavzní ryk,
vstaneš jak ten, kdo beze snů spal mžik.
50
III.
[51]
Dvě sloky.
V dlaň jabloňových květů na souvrati,
jak srazila je v noci bouře náhlá,
tak plných rosy, čerstvé vůně ranní,
jsem nasbíral za mládí svého jitra
a zvadly.
Teď jinovatky bílé květy padly
mi do ruky se stromu mého nitra,
kde dech se nehnul, rosa nezavláhla;
a jak tak mrazí na té duté dlani,
je vítr chvátí.
53
Píseň.
My květuplným jarním dnem
jsme spolu šli jak snem, jak snem,
kukačka kukala v dáli.
Ty’s řekla: „Hleď, u našich cest
tak věčně bude štěstí kvést.“–
Kukačka kukala v dáli.
Sed’ motýlek na květný stvol
a vlaštovka se mihla kol;
kukačka kukala v dáli.
A sotva motýl křídla zved’,
ta vlaštovka ho chytla hned:
kukačka kukala v dáli.
Já po letech zas bloudil tam,
tak sám a sám, tak sám a sám;
kukačka kukala v dáli.
Byl květuplný jarní den;
to všechno prchlo jako sen.
Kukačka kukala v dáli.
54
Suchá větev.
Suchá větev, jak se sklání,
kdo by o ni s jara dbal?
nemaje co vzíti na ní
i ten vítr letí dál.
Listy žádné, květy žádné,
ač jich plna každá snět;
má jen květ, co na ni padne,
a ten vítr vezme hned.
Ni té rosy, list co smáčí,
její snětě neznají,
opuštěné hnízdo ptačí
to je vše, co zbývá jí.
Sadař kolem chodí denně,
zapomenul na ni tam;
počká s ní až do jeseně,
neb ji vítr zlomí sám.
Vlaštovky jen usedají
tam, když západ zahoří,
a o dálném, dálném kraji
sladce tak jí hovoří.
55
Píseň.
Když jsme se loučili,
byl smutný den,
slunečko nemohlo
z pod mraků ven; –
nemohlo, nechtělo,
mně také zatmělo
v zraku se jen.
Když jsme se loučili,
byl taký chlad,
ani jsi nemohl
ruku mi dát;
tak v němém rozchodu
ty šel jsi k východu,
já na západ.
A teď si nepůjdem
už nikdy vstříc,
a teď si nemáme
slůvka co říc’. –
Tobě snad do žití
znov slunko zasvítí,
mně nikdy víc.
56
Sen lásky.
– Pět dívčích písní. –
I.
Tak láska vešla v duši mou,
jak píseň skřivánka plesná,
když pod oblohou blankytnou
v kraj náhle zadýchá vesna.
Když lupen raší na keři
a všechno plno je snění
a člověk rád tak uvěří,
že v světě bolesti není.
Sám jako ve snu hledíš tak
a ruka k srdci se tiskne
a nevidíš, jak z pod oblak
tam v dáli náhle se blýskne.
57
II.
Svou ruku v ruce mojí
nech ještě chvilku dlít,
to duši upokojí,
nech o lásce mne snít.
Jak děcko snít, než dají
je podvečerem spat
a o čarovném kraji
mu začnou povídat.
A jak se hvězdy jeví,
v tmu děcko hledí ven
a věří vše a neví,
že pohádka to jen.
58
III.
Povídej mi, povídej
pohádku tu znova,
jak se k matce vrátila
žena vodníkova.
Na kadeři chaluhy,
v šatu písek rmutný
a nad lící ubledlou
pohled k smrti smutný.
Povídej mi, povídej,
ale jen tak tiše,
co ji opět lákalo
do té vodní říše
na to srdce ledové
s tváří ustrnulou;
a jak ráno na břehu
našli utonulou.
59
IV.
Na prsa tvá svou chýlím skráň,
ty v bouři žití chraň mne, chraň
tím drahým srdcem svojím!
Ty’s mohutný a silný kmen,
já útlý břečtan, tebou jen
buď klesám, nebo stojím.
A do očí mi přímo hleď
a řekni, máš-li rád mne teď,
jak srdce mé to žádá
se k tvému tulíc bezděky:
ne dnes, ne zítra, – na věky,
jak tebe já mám ráda?
Ne, – neříkej mi ani hles,
vždyť nevíš sám, co štěstím dnes,
zdaž zítra nezlomí tě! –
Já, šťastna dnes, neptám se víc,
na prsa tvá svou tisknu líc
a věřím ti jak dítě.
60
V.
Mně zdálo se dnes o jezeru
ve hvozdě hlubokém,
svit měsíčný plál v pološeru
na nebi vysokém.
A světlé mlhy vystoupily
a táhly přes vodu
jak družiček sbor sněhobílý
v svatebním průvodu.
Dvě borovice tmavé stály
jak věže kostela
a vítr táh’, jak varhan z dáli
by hudba zazněla.
Tu náhle jak by někdo vzkřiknul
v bolesti divoké;
a v ráz svatební průvod zniknul
do tůně hluboké.
61
Zimní slunce.
Zimní slunce bledě svítá
šedou mlhou v smutný sad,
každá větev jíním zkvítá
a z těch květů vane chlad.
Je tak ticho, teskno všude,
v síni teskno také tak;
v krbu doutná uhlí rudé
v zamyšlený, vlhký zrak.
Duše plna vzpomínání
na tak mnohý zmrzlý květ,
na rtech teskné pousmání:
bledé slunce zašlých let. –
62
Vy oči.
Sníh na všem venku, mráz je a chlad,
na stromech třpytí se jíní,
však vesny paprslek slunečný pad’
zas prvně na stěnu v síni.
Tam obraz vybledlý visí tak tich,
hruď chví se, jak ho jen zočí; –
ten zlatý paprslek ve vás se mih’,
vy oči, tesklivé oči!
Zapadlý život probouzí zas,
tak dávno, dávno už shaslý,
umrzlé slzy, úsměvu jas
v těch brvách jak by se třásly.
A tak ten paprslek do síně vpad’,
jak duch když potichu vkročí. –
Ó na všem už jíní mráz je a chlad,
vy oči, tesklivé oči!
63
Moře bouří.
Moře bouří, vichr duje
od života skal,
s někým, kdo ti drahým, pluje
loďka v mhavou dál.
A jak s břehu hledíš za ní,
víc-li můžeš dát,
než to: S Bohem! – Na shledání
jednou, – někde, – snad!
A kdyby ti všecko vzala
bouř, – co platno lkát;
jak ta němá, nahá skála
musíš stát a stát.
Dál, byť skálu rvalo v kusy,
moře bude hřmít:
loďka mizí, srdce musí
jít ji nechat, jít.
64
Mrtví nežadoní.
Mrtví nežadoní,
mrtví jsou tak přímí;
zajdou pro svůj obol
s rysy kamennými.
Co jsi zůstal dlužen,
čím’s jim dělal muku,
přijdou nevoláni,
nastavují ruku.
Jejich němé rety
nepohnou se k díku;
chladny, jak ta zašlá
jména na pomníku.
65
Doma.
Tak po časech zas přišel jsem
k rodnému prahu,
po bludných cestách přec jen tam
jsem našel dráhu.
Má matka už mne nevítá,
a v zem se chýlí
můj starý otec, a já sám
už vlas mám bílý.
Má sestra bratra podobu
v mých rysech hledá
a jenom ruku tiskne mi,
jak za stůl sedá.
Tak to tu všecko zapadlo,
jak zřím to znovu;
jen cestka vyšlapána hloub
tam ke hřbitovu.
66
Dvě terciny.
Z propastí noci táhlo mne to vzhůru
vždy výš a výše, blíž ku světla zdroji,
až slech’ jsem z dálky zpěv andělských kůrů.
Však noci stín a stesk zbyl v duši mojí,
dar země, z ráje vyhostěné matky;
těm v ráji byl jsem cizí; – k matce svojí,
prach do prachu, se mlčky vracím zpátky.
67
Na skálu žití...
Na skálu žití tluč a tluč
do vyprahlého křemene;
jen trpěliv se čekat uč
a dokopáš se pramene!
Ba snad, – jak čelo vlhčí znoj
i zrnko zlata zablyskne;
snad, – snad, – však proudem slzí zdroj
z ní dozajista vytryskne.
68
Spolu.
S tím už se nějak smíříme,
že jsme jen jako květ v poli,
ale to hořké loučení,
to srdce svírá, to bolí.
Dva ptáci v hnízdě jediném,
dva listy na žití stvolu,
dvě srdce, když už to musí být,
že rázem nestichnou spolu!
69
Zapomeň.
Šeptal tisu tmavý peň:
„Jenom jdi a zapomeň,
srdce mladé, unavené,
jak tu mého u kořene
dřímá už svůj věčný sen,
to už také nevzpomene.“
Stál jsem dlouho, nemoh’ jít,
nemoh’ tomu uvěřit,
co ten tmavý šeptal peň,
šeptal stále: „Zapomeň!“
až jsem řekl: Zapomenu,
nevrátím se nikdy zpět,
mezi námi bude ležet
šerý, pustý, prázdný svět.
70
Píseň.
(K sonetu Christiny Rossetti.)
Až tráva na mém hrobě
růst bude v jarní čas,
kde uvidíš kvést růži,
si na mne vzpomeň zas.
Ty porosené růže,
tak mnohou jsi mi dal.
Však jestli zapomeneš,
jen proto neměj žal.
Neb, chtěla bych tam dole,
– sen kdyby se tam snil, –
spíš, abys zapomenul,
než abys smuten byl.
71
Dopovídáno.
U krbu mrazno,
louč dávno splána,
pohádka žití
dopovídána.
Postavy, stíny,
kol ještě táhnou,
za nimi oči
hledí a vlahnou.
V dál jak se nesou
v měsíčném svitu
podzimní, šedou
mhou po pažitu.
Se mhou a se tmou
vše už je stkáno.
Co ještě čekat?
Dopovídáno.
72
Červánek shas’.
Červánek shas’ a vane chlad
a čas je jít a čas je spat,
ať jde kdo nerad, nebo rád.
Jdeš rád, či nerad? – což já znám,
já vím jen, že jde každý sám
a každý jde a neví kam.
Já vidím jen se hvězdy mžít
a vidím v trávě rosy třpyt;
to slzy těch, kdo musí zbýt.
A kéž by každý z jdoucích těch
jen ticho šel jak vánku dech,
by nikdo stesku nezaslech’.
Tak, se stromu jak padá květ,
jak padá strom pod tíží let,
neb jedním bleskem sražen hned!
73
Co, hrstko prachu, žehráš tak?
o co jsi víc, než v poli pták
a o co víc, než letní mrak?
Co, hrstko prachu, víc chceš mít,
než po práci a pláči klid?
kdo přišel, ten zas musí jít.
A za tebou když smrt i svět,
rci, zda bys chtěl se vrátit zpět? –
Co nechceš tomu rozumět?
74
Růžové listí.
M. H.
Hrstka listí růžového
na mém stolku leží, svadá,
paprsk slunce říjnového
naň jak zlatý úsměv padá.
Kytkou růží v rosy třpytě
poslala’s mi pozdravení;
ach, to byl, mé dobré dítě,
pozdrav jara podjeseni.
Jak tu nachem v rosy znoji
ve své čisté kráse plály,
na tak mnohou růži moji
vesny mé mi vzpomínaly.
Teď se na nich listy chvějí,
spadají a barvu ztrácí,
krůpějí tak po krůpěji
srdce žitím vykrvácí.
75
A mé růže krvorudé
dávno již, tak dávno zvadly,
kam se dívám, všude, všude
zlomen stvol a listy spadly.
A jak letí v sněžné pláně,
sotva vím, že někdy kvetly;
však tvůj dětský úsměv na ně
padl přec jak paprsk světlý.
76
Starý brachu!
Jaroslavu Vrchlickému.
Stárnem, brachu! – vlasy šednou,
noha váhá, líce blednou,
z květných luhů jde to k srázu;
tam, kde kvetly růže v nachu,
kývá proutek zimostrázu,
– ano, brachu!
Mnohou míli šli jsme spolu
v radosti a práci, v bolu,
v slunci, – teď se připozdívá;
mnohý krásný sen jsme snili,
přec jen z něho úsměv zbývá,
brachu milý!
Trním cesta šla a kvítím,
já byl prostý poutník žitím,
nad zemí tvůj duch se tratil,
ale s tím, co má jen země:
s kusem lásky vždy se’s vrátil,
bratře, ke mně.
77
A ty víš, co dá to síly!
Slunce mé se v západ chýlí; –
než se za ním křídla zvednou,
že’s mne rád měl v žití prachu,
řekni mi to ještě jednou,
starý brachu!
78
Čmelák.
Celý boží dlouhý den
nad papíry jako mol,
ani pohled z okna ven,
až jde z toho hlava kol.
Oknem slunko zableskne –
teď už toho, hochu, nech;
přece jenom zasteskne
člověku se po lidech.
Zde však není veselo,
kam pak sem by zašel host;
jednomu se nechtělo,
druhý má sám svého dost.
Mlč, ty starý mrzuto,
co pak jsi to zahučel?
Věru, sotva řeknu to,
host pod oknem zabzučel.
79
Potom hezky zaklepal
do zavřené vyhlídky:
čmelák! – kdes pak se tu vzal?
ah, – na okně na kytky!
Nu, jen dále, – vzácný host,
a tak z dálky, zrovna dnes!
Co pak dělá venku hvozd,
co pak dělá naše mez?
Bručí, bručí, – divný druh,
jako starý kamarád;
nahučí ti toho v sluch,
ale máš ho přece rád.
Dík, bručále rozmilý!
ač jen mžik jsi poseděl:
ani bych byl, pochvíli,
že je jaro, nevěděl!
80
A nos amours.
Václavu hraběti z Kounic.
A nos amours! – můj příteli,
jak naše sklenky zazněly
v té zlaté mládí době!
Když ten pil Frankské svobodě,
ten velkým mužům v národě,
my v koutku ťukli sobě:
A nos amours!
A nos amours! – víš, Lucilla
jak tobě srdce rozryla
svým bleskným, černým okem?
Ty’s jako stín jí chodil v sled,
já dýku sobě koupil hned,
to na souboj s tvým sokem! –
Oh, l’ âge ďamour!
Měla tě ráda, – vzal ji sok
a minul potom mnohý rok,
než opět jsme ji shledli;
tak byla smutná, uchřadlá,
zrak vyplakán, tvář zapadlá,
jak s manželem se vedli –
Adieu l’amour!
81
Však láska děv jest jitro jen,
dnem zářivým jest láska žen,
tak milý a tak sladký –
my oba šťastni byli tak,
leč před večerem přišel mrak,
svit štěstí byl tak krátký –
Ah, nos amours!
Tam po tvých lesích kvete vřes, –
mně je to všechno jako dnes,
ač nad žitím se stmívá;
však nejkrásnější z vidin všech
nás dosud blaží v našich snech,
jak den se připozdívá –
Ce songe ďamour!
To život nebyl veselý,
však po letech zas, příteli,
jak vzpomínáme spolu:
ten pohár zde plať životu,
ten našich srdcí tlukotu
a ten ve štěstí, bolu
à nos amours!
82
Silen buď.
Silen buď a nepovol,
jsi-li v lese žití dub;
jsi-li pouze trávy stvol,
schyl se, ale neustup.
Dub anebo třeslice,
drž se půdy, kde jsi vzrosť:
zlomí-li tě vichřice,
žil’s jak muž – a to je dost.
83
Zlý člověk.
Zlý člověk vešel přes můj prah
a řek’: „Dej sem, co tvého jest!“
Vzal skývu mou a vzal mou čest
a co mi svato, šlapal v prach.
Já naň se díval jako v snách
a řekl, mysle, že to trest:
„Kde vina má, a nač tvá pěst?“
A on jen znovu ruku vztáh’.
On šel; já zůstal sám a chud
a před lidi mi bylo stud;
tak věru smutno dále žít.
Tu v svoje srdce pohled’ jsem
a tolik míru bylo v něm: –
ten člověk zlý mi nemoh’ vzít.
84
Nepřítel.
Ve chvíli klidu, v jizbě osamělé,
když vše, co cítíme, je lad a vděk,
se zjeví tvář našeho nepřítele
a v zrak nám hledí jeho pošklebek.
To v srdci bodne; – a jako když dechne
na poušti vítr v náhlém nárazu
do fata-morgany, tak z duše všechné
to vidmo prchá rajských obrazů.
Rty sevrou se a hrdlo žlučí chutná. –
Tu náhle jak by anděl síní spěl;
má zrcadlo a šeptne: „Duše rmutná,
sem pohledni, – kdo tady nepřítel?“
85
Své ženě.
I.
I.
Šla jsi za mnou krok co krok
jako za tím, kříž kdo nese,
pod ním klesá a se třese,
šla jsi za mnou rok co rok.
Mnohá rána, mnohý šleh,
mně jenž platil, v tvou pad’ líci
a kde vzkřik’ můj ret se chvící,
z tvých nevyšel ani vzdech.
Kde jsem zoufal; klesal již,
kde se moje noha smekla,
než jsem padl, ty jsi klekla,
na plece mou vzala tíž. –
Oba prach! – já hleděl v zem,
prach, jenž znov se k prachu hlásí;
a ty vzhůru hleděla jsi,
silna v tom, co božské v něm.
86
II.
Chci lásku tvou, chci tebou žít
tak čistší, lepší, nežli jsem,
chci, abys měla v duši klid,
jejž sám necítím v srdci svém.
Do žití vln, jak bouřně jdou,
buď láska tvá ti pevný člun
a mně kde vše je záhadou,
buď světlem ti do temných run.
A tam neb tam pluj naposled,
buď šťastna aspoň ve svých snech
a mne, – ať život plný běd,
s ním smířil úsměv na tvých rtech.
87
III.
Ty’s drahokamu neměla,
jejž v obdiv nosí,
však měla’s perel na tisíc,
to perel z rosy.
Kol šije jsem jich navěsil
i kol tvých skrání, –
ty’s brala každou jedinou
tak bez reptání.
A hlavu svou jak chýlila
jsi k srdci mému,
mně byla’s jako světice
v slz diademu.
88
IV.
Tvůj úsměv každou ránu zhojí:
jest můj!
Ty’s při mně stála v každém boji;
dál stůj. –
Svou věrnou ruku v mdloby chvíli
mi dej;
a klid, až hlava má se schýlí,
mi přej.
89
Píseň.
Zasvitlo slunko na luh i les
a zlatí pole i lada,
mně také jeho záře dnes
tak hluboko do duše padá.
Všude je takový nebeský klid,
vše kvete, plesá a jásá,
mé srdce, mé srdce, nač tesklivu být,
tvá též je všecka ta krása!
A byť to bylo jen na krátký mžik,
jen úsměv, o němž se snilo, –
ó slunce, ó kráso, i za sen měj dík,
v němž chvilku tak blaze se žilo!
90
Své dceři.
I.
I.
Hlavičko milá
jak čistý květ,
jehož se netknul
svým prachem svět, –
hlavičko snivá a mlčenlivá,
když máš co vytrpět!
Hlavičko drahá,
co mám ti říc’ –
zdali tě rád mám?
Ó radši nic,
hlavičko drahá! – má ruka sahá
po tvé, – nic víc.
Hlavičko dobrá,
jen Bůh tě chraň!
kde otec tvůj zbloudil,
ty pevna staň,
hlavičko mladá! – a někdy ráda
si vzpomeň naň.
91
II.
Ó, směj se, směj! – chci slyšet smích,
jak hrdličku když po lesích
jsem jarem slýchal se smát.
To duše hudba bezděčná,
pravá, jak slza srdečná –
mám obě z duše tak rád!
92
Do alba.
M. H.
Náš den v dvou soumraků jest náručí,
z nichž jitřní plný blednoucích je hvězd,
jež ztrácejí se jedna po druhé,
jak slunce žití vzchází v klopotný
a žhoucí svit. – To naše naděje
a mladé sny.
– A kéž pak na večer,
v tom druhém soumraku, kde po práci
v klín ruce skládáme a k nebesům
svůj upíráme zrak, – se objeví
nám naše skutky za ty hvězdy zašlé
a v záři skvělejší, jak dole zem
se hloubí v noc.
93
Mezi knihami.
Byl podzimkový, šerý den
a těžký stesk mi v duši leh’,
tu náhle padl do oken
svit slunečný a v řady kněh.
Tak stály tady nehnutě,
kmen podle kmenu, – duchů les,
jímž jako orlí perutě
se myšlenkový šelest nes’.
A paprsk slunce na ně pad’
jak v starých dubů kořeny;
ten tam byl stesk a nesoulad,
já viděl prales vznešený.
Ten lidstva velkých duchů bor,
jak hledí ve svých myšlenkách
tak nepoddajně v žití spor.
A nesmrtelna dech jím táh’.
94
Janu Nerudovi.
V srpnu 1891.
Zde silný pad’ po těžkém boji mnohém. –
Stesk tichne, na brvách schne slza v trysknutí...
Ó vůdce, vůdce náš, to němé dává s Bohem
ti bojovníků řad, – jen v ruky stisknutí.
Nad prsa vychladlá svůj prapor kloní pluky,
z pod tvého řine krev, jak sníh se čelo stkví:
ty české barvy smrt ti nevyrvala z ruky,
jež tebe vedly v boj a kynou k vítězství.
Krev srdce za tvůj lid, sníh čela v boji žití,
ó vůdce, vůdce náš, jak ležíš tu tak tich,
„V před!“– bouřným pochodem tvé velké srdce bíti
tvých věrných slyší tém z těch prsou mohutných.
Až budou zástupy kol tvého táhnout rovu
a zazní v český luh to břeskem od polnic
a písní svobody řeč bude děl a kovu:
tvé srdce železné jí bude dunět vstříc.
95
Anima pia.
(Marii Červinkové-Riegrové
† 19. 1. 1895.)
Nuže tedy odešla jsi,
věčný mír pad’ na tvé řasy,
duše zbožná, tichá, milá,
ty, co’s jenom dobro sila
a nikoho nezranila.
Boží mír je na tvé skráni,
světa vděk a pohrdání,
bolu osten, štěstí, touhy,
celý žití zápas dlouhý
jsou ti jenom sen už pouhý.
Anděl míru sletnuv s výše
do tváře ti dechnul tiše
a ty šla jsi bez zdráhání,
Hospodin kde dává spaní
těm, kdož Jím jsou milováni.
Na hrob však zde milované
těžká, vřelá slza kane
těch, jimž ty jsi anděl byla,
ty, co’s jenom dobro sila
a nikoho nezranila.
96
Zlatá číše.
Té číše žití nedržím se křečovitě
a pryč ji neházím jak rozmazlené dítě,
když, dřív co vršito,
je dopito.
I prázdný pohár má, když zlatý byl, své vnady,
třpyt zjevů minulých mu na dně vidět všady
tak skvoucích jako dřív,
jak hledíš sniv.
Sny opřádán tak duch se do nich vhříží,
že nezří Stín, jenž soumrakem se blíží
a vlídně z ruky číš
ti vymk’, než zvíš.
97
V zimním soumraku.
Chocholouš stýská na dvoře,
střechy jsou šedivy mrazem,
nebe je šedé oblaky,
sníh zvolna polétá na zem.
Zamženým oknem dívám se ven,
kde stojí bezlistá líska;
jde soumrak v prosincový den, –
chocholouš stýská.
Co nám zde v teplé světnici,
jsme jako v hnízdečku v peří,
vesele v kamnech praská louč
a plápolá večerní šeří;
na plotně doutná jalovec,
jablíčko na peci zpívá
a je nám tak milo a teskno přec,
jak venku se stmívá.
Stmívá se valem, jak ten sníh
se měkce na střechy sází;
to chvíle, kde se vzpomíná
těch, kteří u krbu schází,
kde vzpomíná se dávných let
a každé blažené chvíle –
chocholouš stesknul naposled,
sníh na vše padá tak bíle.
98
Vzchop se k žití.
Ohlas k „Žalmu života“.
Tell me not in mournful numbers,
life is but an empty dream...
H. W. Longfellow.
Vzchop se k žití, hlavu vzhůru,
bojuj, když jsi v světě už,
blesk a blesk ať kříží chmuru,
to jsou živly, – ty jsi muž!
Po naději naděj’ v žití
ať si trhá vichru svist,
doufej, dokud slunce svítí
na jediný žlutý list.
Spadne též, – to býti musí;
jeseň čeká na svůj lup,
klidně však, ač větve v kusy,
na sekeru čeká dub.
Ve světě když po všem veta,
ty si klidně řekni: Jest! –
zoufat umí každý sketa,
muž jen žití břímě nést.
99
S nadějemi, bez nadějí,
smrť se neptá, všem dá klid;
buď si, – to je práce její,
tvá je, dokud živ jsi, žít.
V duši jasno, v srdci sílu,
nezahazuj v bitvě zbraň,
stále vzhůru, stále k dílu,
dokud dýcháš, neustaň!
Posléz, když tě bouře zchvátí,
padni, – jako každý pad’; –
uměl’s-li však v bouři státi,
můžeš klidně umírat.
100
IV.
[101]
Odsouzenci.
Jul. Zeyerovi.
Dva odsouzenci, oba bez viny,
šli k poslednímu svému osudu. –
Jak bratr druhu druh byl podoben
a po jedné šli cestě životem
v radosti, žalu, v touhách, zápasech
až k bráně té, kde čekala je smrt.
A oba šli ve stráží průvodu
a kolem cesty nepřehledný dav
se lidu černal, zpola ztrnulý
a přece vděčen tomu divadlu
a každý rád, že on to není sám.
A první šel a ve tváři byl bled
a v jeho zraku bylo zoufání
a jak tu šel, stál žebrák u cesty
tak bledý, zoufanlivý jako on
a ztýrán bídou, zmořen nemocí
a přeje si, by jeho stihla smrt.
Však odsouzenec jemu záviděl
tu jiskru života a udeřil
103
jej pohledem tak plným hořkosti
v tu starou, umřít nemohoucí tvář.
A klnul slunci, které svítit můž’,
na vše, co žije, on když umírá,
a klnul Bohu, jenž to žití dal,
a tak s tou kletbou v duši dokonal. –
A jeho soudruh s tváří ubledlou
touž cestou bral se; – ve zraku měl klid
jsa v to, co býti musí, odevzdán.
A podle cesty kvetly jabloně
a s větve, jak se tváře dotkla mu,
si utrh’ květ a zadíval se naň.
A stálo též tu děcko spuštěné,
jež tomu všemu nerozumělo
a kterému ten s květem zdál se být
všech nejvlídnějším, co jich kolem šlo,
a zavolalo na něj: „Dej mi květ!“
A on jej děcku hodil s úsměvem.
A potom rozhlednul se po kraji
na modré lesy, pole úrodná,
jak slunce koupalo je v zlatou zář
a v záři míhaly se vlaštovky.
S tím zemřel pohledem.
***
Jsme souzeni
a neodvratný osud čeká nás.
Ten s kletbou mu a nářkem kráčí vstříc
a ve tvář bije pravdu života,
kde bědna jest, ji čině bědnější. –
104
Ten cestou trudnou utrhne si květ,
jenž roste všude, k rtům jej přitiskne
a v smíru, s úsměvem jej hodí těm,
jichž ruka nemůže ho dosáhnout;
– snad za hračku jen, vždy však v útěchu.
Z těch odsouzenců dvou, kým lépe být?
105
Tři postavy.
Šlo štěstí přes hory, doly
samo nevědouc kam,
a z klasu zlatého trolí
zrnka semo i tam.
Za štěstím, rozsévku v klínu,
pošklebný vlekl se druh
a přehoušlí rozséval blínu
na hory, doly a luh.
A za ním, setba jak hustá,
spěl s pluhem nemluvný stín
a zaoral vše, co kde vzrůstá,
hluboký země klín.
106
Matka.
Paní Miladě Ottové.
Na břehu Gangy, v svatou hledě řeku,
chrámovém háji, v odříkání světa
žil zbožný Brahmin tiše dlouhá léta. –
Smrt odjala mu ženu v mladém věku,
však srdce jeho pouze jednou kvetlo
a s žití krbu ztrativ oheň, světlo,
dál dny své trávil v zbožném rozjímání
a čekal jenom sám, až půjde za ní.
Leč tlukot srdce neutlumíš v těle
a na sto zámků uzavři je všude,
po družném srdci věčně toužit bude,
neb ani bůh žít nemoh’ osaměle.
Tak, proživ roky smutkem zachmuřené,
když padala mu na vlas jinovatka,
zas na zem upřel zraky zamlžené:
dva poklady mu zbyly drahocenné,
to přítel z mladosti a stará matka.
Stál přítel věrně vždy po jeho boku
a neproměněn během dlouhých roků,
ač pomíjel ho zrak se žalem tmící;
jak drahokam byl v temné šperkovnici
107
skryt po leta; – když zas ji otvíráme,
lesk dávný opět v hranolech se láme.
A matka v štěstí, žalu jenom stála
mu u srdce a mlčky milovala.
A po dvakrát, co takto žili spolu
u oltáře a u jednoho stolu,
duch nesvornosti mezi ně se vloudil
a dvakrát moudrý Brahmin takto soudil:
„Jest rodné matce syn nad život dražší
a věrný přítel, kde je k nalezení?
jej ztrativ, na vždy ztratíš, – však tím snažší,
kde větší láska, – jest i odpuštění.“
A dvakráte, ač v srdci červ mu hlodal,
– neb dobře věděl, máť že křivdu snáší, –
jí kyvnul jen a jemu ruku podal.
A dvakráte, jak přítel lesem chodil,
uslyšel Brahmin jeho výkřik z chrámu,
a sám se vrhnul dravé šelmě v tlamu
a dvakrát od smrti jej osvobodil. –
A bylo to před jarním svátkem Šivy,
kdy poutníci sem přicházeli v davu
a přítel složil bohu na oslavu
zpěv nový; – lidské chvály žádostivý
jej po večeři čet’, když byli sami.
Pak na odměnu čekal svojí práce.
„Ty první mluv,“ děl Brahmin svojí matce.
A ona, v zamyšlení kloníc hlavu
jen dí: „Jest na rtech lidských zbožné slovo
jak pára nad propasti hlubinami
a propastí je srdce člověkovo.“
108
A přítel hleděl kol jak pomatený
a Brahmin k jeho prsům hlavu nahnul
a řekl: „Nermuť se, je hlas to ženy“
a proti matce hněvný ruku vztáhnul.
Leč v mžiku tom dlaň utít přál si spíše.
A ona vyšla z jizby plačíc tiše.
A Brahmin řek’: „Jsou ženy jako děti
a nerozumějí, co bozi chtějí,
však po dvakrát jsem zranil duši její
a byla krutá dnes ta rána třetí.
A nelze tak mi vstoupit ku oltáři
s tou rukou kletou poskvrněnou hříchem,
a zítra ráno v první zory záři
přinesu oběť v lesním chrámu tichém
pramáti svoji Maji, na očistu.
A sám a sám jít musím k tomu místu,
však ruka čistá, člověk láskou svatý
dřív natrhati musí žluťák zlatý
a položit jej k prahu chrámovému,
neb s tím jen v ruce dále mohu jíti.
A žluťák zkvétá u tůně, kde sítí
a rákos roste na huštiny lemu
a každou noc tam tygr chodí píti.“
A přítel stál tu s pochýlenou skrání
a jako sníh by byl mu napad’ v líce.
Pak hlavou kýv’ a vyšel ze světnice
a v předsíni, jak šel, slech’ tiché štkání. –
A celou noc pak na oslavu bohu
zněl v chrámech zpěv a hlaholil vřesk rohů
109
a v ohňů záři lidu stály sbory
až na východě zrudnul pablesk zory.
A celou noc, až do té zory denní
dlel Brahmin ve své jizbě na modlení,
a blednouti když začla hvězda ranní,
k pramáti chrámu bral se lesní tmání.
A ticho bylo vůkol mezi drvy
a přišel k chrámu na pahorku svahu
a zlatý žluťák ležel na tom prahu
a Brahmin vzkřik’, – bylť žluťák zbrocen krví;
a od prahu, kde šerá houšť se tměla,
mokvala v trávě stopa zkrvavělá.
„Můj druhu!“– vzkřik’, „ty’s přines’ svaté kvítí,
já zhřešil jsem, ty za můj hřích dal’s žití!“
A Brahmin chvěl se podoben jsa listu,
však vykonal svou oběť na očistu.
Pak z lesa pádil jako tygrem štvaný
a zajásal, neb z dálky podle stromu
stát viděl přítele u svého domu.
„Ó živ jsi!“ zvolal, „druhu milovaný!“
a přítel hleděl k zemi rozpačitě.
Tu teprv Brahmin vzpomenul své matky
a na zem pad’ a plakal jako dítě.
Leč ji už houští nevrátilo zpátky.
110
V koutku u zdi.
V koutku u zdi bez pomníku
pustý rov;
přivedlo sem děcko malé
slepou ženu na hřbitov.
Po hřbitově dítě skáče
jako pták, –
a ty slepé oči pláčou
hořce tak.
111
Hornická ballada.
Třikráte v životě již sáhla na mne smrt
a stokrát číhala jak zhladovělý chrt,
já mrazný její dech jsem cítil v kostech svých
a její dutý zrak se ryl do zraků mých
a já se chvěl jak strom, v nějž mířil blesk v ten mžik;
on mimo sjel, – a já jsem neřek’: Bohu dík!
***
V propastech země,
ve věčných tmách
slyšel jsem temně
v skal útrobách
kamenné srdce,
kamenný tep:
já kopal a kopal
se k Ní pro svůj chléb.
Můj brat stál vedle,
můj z mládí druh,
to srdce kamenné
mu též bilo v sluch.
112
Můj víc než bratr
se prokopal dřív; –
jej sdrtila skála,
já zůstal živ.
***
Od chaty k chatě
kradla se jak stín;
nemocí chudých
porazil nás Hospodin.
V hrdle souš a v hlavě žeh
jako ve výhni,
v horečných jsem snech
ležel devět dní.
Anděl smrti na mne dých’,
já slyšel nářek dětí svých;
pak v uších jako splav,
pak neslyšel jsem nic,
až, – byl, jak řekli, den to třetí,
svit pad’ mi zas do zřítelnic.
Kdos cizí stál tu u mých hlav. –
Mrtvé byly moje děti,
má žena též;
a já byl zdráv.
***
Pro černý diamant
jsem zas do šachty vstoup’,
náš černý chleba
byl ještě hloub.
113
Když nemohli se dokopat,
kdos vzkřikl: Ven!
a v bílý den
si vezmem, tma co nechce dát.
Rozbity stroje,
táhli jsme na ně,
co bílý chléb jedli
nám z černé dlaně.
Kol žito vlálo,
jejž netknul se srp,
a náhle z něj vstalo
vojska co chrp –
Já neměl dětí, neměl družky,
já rozhalil prsa,
já vystoup’ z řad,
já vzkřikl: Palte!
Zahřměly pušky.
Každý můj druhý soudruh pad’.
Já zůstal stát.
Třikráte v životě již sáhla na mne smrt
a stokrát číhala jak zhladovělý chrt,
já mrazný její dech jsem cítil v kostech svých
a její dutý zrak se ryl do zraků mých,
a já se chvěl jak strom, v nějž mířil blesk v ten mžik;
a mimo sjel a já jsem neřek’: Bohu dík!
114
Májová.
Perlík, hasák, šroub a dláto
do komory dnes ať letí,
máj nám sype v ruce zlato,
vystrojíme ženy, děti.
Vyjdem si jak na neděli,
jarní slunce dělá divy,
aby páni uviděli
také jednou, že jsme živi.
Stroje ani nedutají,
komín v huti zvolna dýmá,
páni v oknech poslouchají,
první jarní blesk jak hřímá.
115
Píseň.
To bylo v krásný jarní čas,
skřivánek zpíval, metal klas;
já měla modrou sukničku,
a otce, ani matičku. –
Ó jaro, ó mé jaro!
Můj starší bratr ten mne ved’,
nás bylo doma krků pět;
červeně, bíle kvetl sad,
my vešli jsme do černých vrat.
Ó jaro, ó mé jaro!
Pan dozorce měl přísný zrak,
leč na mne pohled’ vlídně tak:
„Sic ještě dítě, – ale vzrost –
a práce dost a práce dost.“
Ó jaro, ó mé jaro!
Mne postavili ke stroji,
pak v dozorcově pokoji
jsem uklízela tu a tam;
on byl tak stár a byl tak sám.
Ó jaro, o mé jaro!
116
Můj bratr k tomu nebyl slep,
že jedla jsem s ním bílý chléb,
leč, kdo mne jiný uviděl,
ten každý mi tak záviděl –
Ó jaro, ó mé jaro!
Můj bratr řekl, – váz’ mu hlas:
„Ty domů půjdeš k dětem zas
a k černé kůrce. – Děvče ctné...“
A já jsem řekla: Ne a ne!
Ó jaro, ó mé jaro!
A tak to přišlo, nevím jak –
Upíral každý na mne zrak,
jen bratr jak by neviděl,
snad že se za mne zastyděl –
Ó jaro, ó mé jaro!
A já byla tak veselá,
já z lidí strachu neměla.
Ó moje modrá suknička –
Jen co by řekla matička!
Ó jaro, ó mé jaro!
117
Tkadlecká ballada.
Nenáviděl mistra, – jako fenu
co mu odloudit chtěl mladou ženu.
U stavu když mistr dílo shlíží,
zaští plné zraky jen se skříží.
Zde outek strh’, tam osnova je lichá;
své mzdy půl – jen pro ni! – bere zticha.
U stavu co den ty zraky šeré
a půl mzdy co týden za trest bere.
„Naposledy strhal jste dnes niti,
zde mzda celá, – a můžete jíti!“
Stál tu, tkal tu Bůh ví kolik roků,
beze slova sok se vrhl k soku.
On se dostal nějak pod řemeny;
dovrávoral domů zkrvavený.
118
Mladá žena div že nesešílí;
porodila syna před svou chvílí.
Matka leží jako mrtva v mdlobě,
zkrvavenou rukou on tisk’ dítě k sobě.
Děcko malé, slabé ubožátko –
„Nezemřeš, mé robě, nekřtěňátko.
Jménem Boha otce, synu prvý,
tebe křtí tvůj otec vlastní krví.
Jménem Boha syna, Hospodina,
ty z nás odpusť tomu, čí to vina.
A nad námi všemi, jménem Ducha,
uslituj se nebe, zem když hluchá.“–
Slovo letí vzhůru, anděl dolů,
otec s pokřtěňátkem mrtvi spolu.
119
Anděl míru.
Anděl míru, anděl boží
už se snesl ku tvé hlavě,
jak tu tiše na svém loži
odpočíváš po únavě.
Nezrudnou už oči v pláči,
ret se bolem nezatřese,
čelo už se nezamračí,
ruka k práci nezvedne se.
Slyš, jak zvonek řinčí z dílny
v šeré, mhavé, zimní ráno, –
ale spánek tvůj je silný,
a tvé dílo dokonáno.
Anděl boží, anděl vlídný
prošel síní bez záchvěvu,
a ty ležíš chladný, klidný,
bez bolu, – a bez úsměvu.
120
Staroselská romance.
Šel pan hrabě, vyšel z boru
na sedláka na Krákoru;
on mu příliš hlavu zvedal,
mnohou noc mu spáti nedal.
Přes kameny, přes hrboly
Krákora tu oral v poli,
podle kravky mladou ženu
u pluhu měl zapřaženu.
Šel pan hrabě po úhoru,
žena hledla na Krákoru;
on jen řekl: „Uhlídáme –“
„„Stůj!““– vzkřik’ hrabě, „„selský cháme!““
Krákora řek’ zvolna: „Ouhy!“
povytáh’ sese, jak byl dlouhý,
mladá žena na pluh sedá;
byla jako plátno bledá.
„Pane hrabě, dobré ráno –“
„„Z panského tu přioráno!““
„Pane hrabě, – na tom svoru –“
Bič zved’ hrabě na Krákoru.
121
Žena jako přimrazena;
ruka klesá napřažená:
„„Kdes pak, chlape, vzal tu holku?
toť jsi zrovna s ďáblem v spolku!
Trochu bledá, – inu k duhu
nejde jí to při tom pluhu,
škoda je jí, – tisíc šotků!““
Sedlák pevněj’ svírá otku.
Hrabě všim’ si jeho pěsti:
„„Hezká žínka, – tvé to štěstí!
Odpouštím ti,““ – dodal temně.
„„Pošleš ji dnes večer ke mně.““–
Otka krouží napřažena...
Nezabiješ! – vzkřikla žena,
vyskočila před Krákoru. –
Střelná rána houkla z boru.
Žena vzkřikla: Kriste pane! –
„Kletá rána! – Pane tcháne,“
– „„Selský blázen, na mou věru –““
„fořt vám střelil vaši dceru.“
122
Čtyři bohatýři.
Karlu V. Raisovi.
Kdys čtyři bohatýři
jsou vyjeli si z Čech,
to v kápi mnich, a měšťák
a v zbroji statný lech.
A čtvrtý, – odpusť, bože,
mu bohatýrský los! –
byl Honza, český Honza
a pěšky šel a bos.
Vzal režný bochník chleba
a uzel na ruku
a máma po dědkovi
mu dala hazuku. –
Kdys čtyři bohatýři
jsou z Čech vyjeli ven
a slíbili, že vrátí
se domů v rok a den.
Mnich obrátil se k jihu
a dojel v svatý Řím,
tam dostal zlatou mitru
a vlasť mu byla dým.
123
A lech kdes na severu
na králův přijel hrad
a proti vlastní zemi
šel za erb vojovatbojovat.
A měšťák na západu
si hezkou ženu vzal,
za její těžké věno
i řeč jí zaprodal. –
Náš Honza, český Honza
šel rovnou slunci vstříc,
tam dvé měl rodných bratří,
však nedali mu nic.
Pak v sever, jih a západ
jej vede bludný krok,
tam bylibyli, by ho ctili
na víc než den a rok.
A slibovali kmenty
a zlata na ruku,
jen když jim Honza prodá
tu českou hazuku.
A slibovali dvory
a čeleď v zástupu,
jen když jim zapomene
na rodnou chalupu.
Však Honza tvrdou kůrku
si vytáh’ z uzlu ven
124
a sedl sobě na mez
a plakal, plakal jen.
Co jsou mu panské dvory,
a čeleď, zlata lesk,
když utrhne mu srdce
ten po domovu stesk!
A Honza, český Honza
jen stále říkal: „Ne!“
A domů šel, – a zbude
tam do soudného dne.
125
Otka Přemyslova.
Přemysl oráč na poli
dooral poslední líchu,
sed’ na svůj pluh a spřežení
páslo se v poledním tichu.
Skřivánek umlk’ nad polem,
větřík nepohnul travou,
byl slunný den a mnohý sen
spěl v tichu oráči hlavou.
Na světlou kněžnu vzpomínal
na zlatém Vyšehradě,
na Libušu, jak vídal ji
pod lipou sedávat v radě.
Na její úsměv vzpomínal
v té mužů směsici valné,
na její oči, hvězdy dvě
tak skvoucí, dálné a dálné! –
Na muže kruté, divoké
a jejich surové hněvy,
jak bouřili se, nechtěli,
by vládla ruka jim děvy.
126
A ona, světlá věštkyně,
když vládce chtěli mít všude,
jim řekla: „Muže zvolím si.“
– Kdo asi knížetem bude?
I hleděl jako v mrákotě
na zašlý, zašlý sen mnohý,
v tom oči vznes’, neb dálný les
táhlými zazvučel rohy.
A modrou lesa ovrubou
mnohé se zaleskly zbroje,
a duní zem a jezdců tém
ze tmavé vyjíždí chvoje.
A kopyt hluk a rohů zvuk
hlaholí blíže a blíže:
„Od Libuše, od Libuše
ti pozdrav nesem, náš kníže!
Co stojíš tu tak bez hnutí,
jaká tě vidina mámí?
na stolec, na stolec knížecí
pojedeš, Přemysle, s námi!“
A on tu stál a otku vzal,
a hluboko vrazil ji v půdu
a děl: „Až hůl ta rozkvete,
pak teprv knížetem budu.“
A kmetové a vladyci
na sebe hleděli němě,
127
a dí: „To nikdy knížete
česká se nedočká země.“
A Přemysl se usmál jen
a na hůl hleděl jak v snění,
a jaký div! – hůl, suchá dřív,
v zelenou haluz se mění.
A od kořene vyrůstá
jí haluz druhá a třetí,
a list a květ a zralý hned
plod vidět na každé sněti.
A kmeti stojí v úžasu:
„Teď vzhůru, Přemysle, s námi,
už vidíš sám, že knížetem
chtějí tě bozi mít sami.“
A bledý stál tu Přemysl,
jak když se něčeho hrozí,
a řekl jen: „Hle, znamení
nové dávají bozi.
Dnes na stolec nás povznáší
a zítra záhubu strojí,
vizte, co bozi věští dnes
té zemi haluzí trojí.“
A lístek svad’ a lístek spad’,
a uschlá haluz se chýlí,
a lístek svad’ a lístek spad’
a druhá uschla v té chvíli.
128
Však haluz první zůstala
a list a plody ji šatí
a zpod ní skřivan vyletěl
a slunce záře ji zlatí.
V líc Přemyslovu odleskem
ta záře slunečná padla.
„Co značí,“ kmeti tážou se,
„haluze, čerstvá i svadlá?“
„Rod Přemyslovců knížecí
znamená prut jeden holý,
jak hluchý klas, jenž měl svůj čas
a zrna nenechal v poli.
A haluz druhá, to jste vy,
vladyci, lechové, kmeti,
již zapomenou jedenkrát,
že této země jsou děti.
Rod Přemyslův, jak žlutý list,
hnán větrem v podzimku, zmizí,
a vaše děti samochtíc
šíj skloní pode jho cizí.
Však dřív, než byl jsem knížetem,
byl země oráč jsem prostý;
hle, první prut, jak vyhání
vždy nové letorosty!
Na nebi dokud neshasne
to slunce zářící všude,
129
ta štěpná haluz oráčův
na věky růsti tu bude.
Na věky tady bude kvést
v té země žalu i štěstí;
můj zajde kmen, váš přejde den,
a ona plod bude nésti.“
A Přemyslu jak spadla by
teď s prsou osudu tíže –
a čelo zved’ a na kůň sed’,
od hlavy do paty kníže!
Na Vyšehrad, na Vyšehrad
pro úsměv Libušin sladký
teď kníže jel. – Než zajížděl,
se ještě ohlednul zpátky.
130
Mělnická ballada.
Jel rytíř Jan přes luh i lán,
měl ve svém štítu vína džbán
to s heslem: Vodě vale!
Jel dlouhý čas přes pláň i sráz,
kde dopil, dal si nalít zas
a vesele jel dále.
Tak smutku prost, kde hrozen rost’,
on vítaný byl všude host,
znám každé u hospody:
však hradní též kde čněla věž,
rád zajel k pitce nebo v řež,
neb strach měl jenom z vody.
Až, – ďas to vem! – na broni svém
se opět vrátil v českou zem
a žízniv džbánek zvedá;
však marný krok o vína lok:
tu ječmenový pijou mok,
tam pořád vodu, běda!
131
„Od hradu dál, od hradu dál!“
pan starý volal, jak tu stál,
kde hláska stála prve.
„Buď vínu zmar! teď pivovar
rekovnou mysl, vznik a zdar
do české lije krve.“
„Nu buď si, buď, – rytířskou hruď –
čas tady změnil, mrav i chuť!“
vzdych’ rytíř skoro v smutku.
„Ba ještě div, že lid je živ,
kde kolik hradů, tolik piv
a nikde na džbán skutku!“
Tu v šťastný mžik vjel na Mělník
a spatřiv révu, „Sláva!“ vzkřik’,
„zde skončí pouť má bludná –“
A shodil háv a rukou máv’
a zůstal, dokud živ a zdráv
a pil a pil jak studna.
A do všech cev z těch starých rév
mu zaproudila jará krev
a srdce prudčej’ buší;
i zajásal: „Buď slaven král,
jenž Čechům žárnou révu dal
a zachoval v nich duši!“
Pak smutně děl: „Jen, bohužel,
že Karel do dnes nesázel;
těch Karlů ach tak málo!“–
132
Pak zadumán v svůj pohled’ džbán
a řek’: „Snad bude žehnat Pán
a spraví, co se stalo.“–
Pil mnohý den, ze sklepa ven
sud poslední až vyvalen
a to už bylo slabé; –
i řekl on: „To můj je skon,
již k hodince ať zazní zvon,
neb z vína cítím Labe!“
Pak rytíř Jan byl pochován,
by od vody byl zachován,
tam do skal v dlouhý spánek.
Co zanechal, to žid si vzal,
jen duši bohu odevzdal
a Mělnickým svůj džbánek.
„To čistý hoch,“ děl mnohý kmoch,
ke zlatu židu dopomoh’
a vlasti dá – kus střepu:
leč to už tak je panstva znak.“–
I hodili za starý brak
džbán do skalního sklepu.
Leč div a žas! – když v jarní čas
se opře slunko v skalný sráz
a révy plny mízy,
tu v sklepení se rozdenní:
neb jako granát rumění
se v džbánu víno ryzí!
133
A větší div, než stal se dřív,
kdo že to viděl jaktěživ:
sud prázdný byl v té skále;
jak džbán se zved’, sud plní hned
a po něm jiných bezpočet
a džbán je plný stále!
A z dědin, měst a kde kdo jest
sem přicházejí; – ze všech cest,
kde česká krev se hlásí;
a zle kdy již, přisednou blíž
co k bratru brat a zvednou číš
na lepší někdy časy!
„Buď požehnán pan rytíř Jan,“
si šeptá každý Mělničan
a každý v českém lánu –
„Ten mok má dosud starou chuť
a po rytířsku vzedme hruď –
Kéž na vždy jiskří v džbánu!“
134
Tři sestry.
Tři sestry, ach, tři růže,
jež zdobí jeden kmen,
ó, co z nich asi bude,
než přejde rok a den?
Ta půjde od oltáře,
ta za klášterní mříž,
a pro třetí, – to poupě, – smrt
si zejtra přijde již.
135
Ano – ne.
R. E. Jamotovi.
K nám přicházíval, když se peří dralo,
nás dětí hejno starocha se bálo
a schoulilo se, kde jen skrýška tmavá:
bylť hrobník, němý byl a lysá hlava
tak vzpomínala na umrlčí lebku. –
Vždy u krbu si used’ na otépku
a hlava ta, zle nějak neduživá,
jak svědčila by „tak!“ se stále kývá
a zas jak „ne!“ se vrtí v okamžiku,
to stále, jako vídali jsme chvěti
se hnědý list na holém ořešníku. –
Jej kmotrem zvali naši a my děti:
„Kmoch Ano – ne“, – jak u dětí to bývá.
Sed’ u krbu a přikládal tam louči
a dým jak vstoupal, kotouč po kotouči,
on, němota, jen do ohně se díval
a veselý když hovor hlučel kolem,
on, zamyšlen, vždy jenom tak tu býval,
jak myšlénky by šly tím jeho polem,
a lysou hlavou vrtěl jen a kýval. –
136
A od zpěvu když došlo na strašidla
a děsem v žilách krev nám dětem stydla,
tu ptali se ho, – on co tomu říká:
zdaž viděl jinak ležet nebožtíka
ve shnilé rakvi, než jak ho tam dali, –
zdaž samovrahy, zeď jak přelézali
se dostat chtějíce do svaté půdy?
a potrhaný rubáš čouhat z hrudy
a kostlivce v měsíčnu na věžičkách
neb mrtvých mši v půlnoci o dušičkách
a jiný strach za padesát těch roků,
co okopával tak to pole smrti. –
A on jen hlavou kývá a zas vrtí,
vrtí a kývá, divného cos v oku. –
A náhle vstal, – všem ruku podal němý
a když mu řekl děd před veřejemi:
„Až zas ti bude smutno, brachu stará,
tam u hřbitova, než dočkáme jara,
jak’s bez ženy a dětí, vítán věru
zde budeš dlouhých, zimních za večerů,
ať není tebou zrovna veseleji;
ty přijdeš zase, viď, můj brachu stará? –“
on hlavou kýv’ a vrt’ a zmizel v šeru
a zimný vzduch v síň zavál od veřejí –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Tak dávno tomu, – když se rozpomíná!
Sny dětství prchly, – skoro život celý.
V své pole zašel hrobník osamělý,
motyku jeho zakopala jiná
a na tu jiná už se strojí nyní. –
137
A žití krb jak zvolna dohořívá,
a rozhlížím se v stínech prázdnou síní,
jak viděl bych tu kmotra zas, mi bývá.
Však není to víc on; – to Život sedí
tu u krbu a do oharků hledí. –
A náhle beze slova pozvedá se
a ptám se: „Kmotře, přijdete lipřijdete-li zase,
dnes, zítra, někdy? – a jak zde se stmívá,
snad někde ráno, smutném po večeru?“–
A on, jak němý jde, jen hlavou kývá
a vrtí: – Ano – ne – a mizí v šeru.
138
U mé báby.
Bábo, pod svým krucifixem,
na lenošce z hnědé kůže,
ruce krásné, útlé, bílé
na dubovém, hnědém stolu
s širokými trnožemi;
v starodávném lemování,
s čepečkem na šedé skráni,
s růžencem a žlutou knihou,
v níž jsi četla jenom s tíhou,
ale dobře po paměti,
čtouc ji tak po dlouhá léta, –
bábo, s tím tvým okem klidným,
vlídným, ač tak málovidným:
když ti vnuk se vrátil z dáli,
jak ty oči, které samy
hovořily se stěnami
celý rok a v létě, v zimě,
jen tak němo vzpomínaly,
když ti přišel vnuk tvůj z dáli,
jak se na něj pousmály!
139
Bábo! – sedím ve tvém bytu,
hledím z toho okna ven,
do mhy, deště, do blankytu
kde’s se tolik nadívala,
jak’s tu léta sedávala
pod dědičným krucifixem
na lenošce z hnědé kůže,
při dubovém hnědém stolu –
ale, kde to lemování,
čepeček s tou šedou skrání,
kde je, bábo, zrak ten vlídný? –
Šedé skráně pod trávníkem
uschovalo sobě jaro
s posledním je berouc sněhem
pro podzimek na chudobky.
Čepeček a žlutou knihu,
růženec a kde co bylo,
roznesli ti ze tvé síně,
jak tu stálo třicet roků
samo, ty’s jak sama byla.
Jen ta prázdná síň tu zbyla
a já sedím tady zase,
jak jsem sedal mnohdykráte
a ty’s modlila se tiše
mezi tím, co pro svět planý
já jsem psal své verše plané. –
A ty’s modlila se tiše,
krucifix jak hleděl s hůry,
zašeptala’s jenom: Pane!
viděla’s, andělské kůry
jak mu hlubé rány hojí
a jak On se k lidem chýlí,
když je lidé opustili. –
140
Nevím, co’s v mé tváři zřela,
snad že mhou tvých očí chvěla
též se jako od bolesti: –
pak jsi vstala tiše, tiše,
šoumala se do komory,
od špižírny víko cvaklo,
přinesla jsi lžičku medu
od včeliček, jejichž bzukot
v létě slýchala’s tak ráda,
po poledni, vše když stichne
i to ptáče v horkém sadu,
ale včely pořád bzučí,
boží včely. – Potom v zimě
umřely ti také ony. –
„Zde, mé dítě;“ řekla’s tiše,
„z květů, o jichž moci neví
nikdo z lidí, včely berou
boží med; – je pro vše lékem,
nezhojí-li, pouleví.“–
A teď ve tvé prázdné síni,
jak jsem býval mnohdykráte,
po letech tu sedím zase;
ale jenom vzpomínaje.
Zimní slunce bledě zlaté
na pozašlé padá stěny,
venku stýská chocholouš.
A tak ticho je v té síni,
ani pavouk nepohne se,
a mně zdá se, jak by nyní
seděla’s tu, bábo, tiše
pod tím starým krucifixem,
141
zašeptala jenom: Pane!
zřela, jak se k lidem chýlichýlí,
když je lidé opustili. –
Rozumím ti, bábo, nyní,
jak tvůj hlas zní jako z dáli;
ale lidé Krista vzali. –
A mně zdá se, po světnici
jak by šoumaly se kroky,
šoumaly se do komory;
a teď tam to víko cvaklo. –
Toho tvého medu lžíci,
bábo, jenž tak všecko zhojí! –
Ale ty za včeličkama
odešla’s tak dávno sama.
Kdybys mohla, ty bys vstala,
ale ty tak tvrdě spíš.
142
Koleda.
V jeslích Jezulátko dřímá tiše,
vůl a osel teple na ně dýše.
Panna Maria snivě na ně hledí,
svatý Josef mlčky v koutku sedí.
V tom ta hvězda vzešla na nebesa
a celý svět plesá, dary nesa.
„Do Betlema pojďme převesele
pozdraviti světa spasitele!“
Pastýři jsou přišli, muzikáři,
lovci, ženy, děti, mladí, staří.
By nescházel nikdo ve průvodu,
i tré králův přišlo od Východu.
A jak u jesliček poklekali,
oči Panny Marie zaplakaly.
143
Jen ta dítka jak tu v žasu stála,
Panna Maria se na ně pousmála.
A když pozdrav dali, dary k tomu,
odešli jsou zase všichni domů.
V jeslích Jezulátko spalo sladce,
svatý Josef pravil k Boží matce:
Proč jsi, matko Boží, smutna byla? –
„O tom dřevu kříže já jsem snila.“
Pastýřové přišli, matko Boží.
„Korunu mu spletou z trní, hloží.“
Rybáři sem přišli k tvému synu.
„Za žezlo mu dávat budou třtinu.“
Králové jsou přišli, božská máti.
„Budou vždy jej znovu křižovati.“
Přišli chudí s hlavou nachýlenou.
„Zaprou jej anebo zapomenou.“
Na dítky jen tvář se usmála ti.
„Ty jej budou věčně milovati.“
144
V lesním stínu.
Kraj celý byl stopen v slunečný svit,
v něm dýchá role a niva,
na kraji lesa, mlázím kryt,
si v mechu pastucha zpívá;
zpívá si vesele, skřivánek sám
nezpívá veselej’:
„Ať svět se točí sem a tam
pomalu, honem a v spěchu,
nám je tu krásně, hola hej!
v stínu a v mechu.“–
Pan rytíř – tak zpívá, – si vyjel v svět
na koni bílém jak mléko;
jel obra i draka porážet
ve skalách nedaleko.
Obr hned utek’, jej uhlídav,
drak, zlý to čaroděj,
se chechtal jen z devíti hlav,
všech devět ztratil však v mále. –
A rytíř vesel, hola hej,
lesem jel dále.
145
O princezně slyše ,slyšel, toť se ví
zakleté kouzelnou mocí,
nepoznal snu, ni úlevy,
až přived’ ji zpět panu otci.
„To děcko“ – pravil, – „nevinné
mi za nevěstu přej!“
Král řekl: Tak! – princezna: Ne!
– vězel v tom panošík vlastně; –
rytíř si nezoufal: „Hola hej,
žijte tu šťastně!“
Potom jel přímo v Svatou zem,
tam brodil se v krvi a slávě;
až kdys raněna oštěpem
nalezl pohana v trávě.
Tam pramen tek’ a seděl mnich;
děl pohan: „Vody dej!“
„Ne! pohan jsi!“– děl mnich a vzdych’;
a rytíř na to: „Sto hromů!
to-li tvá víra, hola hej,
pojedem domů!“–
Jel přes moře a pláň i sráz
půl roku, snad že rok celý,
a přijel domů právě v čas,
veselou svatbu tu měli:
pan bratr pobral statek i hrad;
– můj šašku, teď se směj! –
rytíře nechtěl nikdo znát.
„Nu,Nu,“ – děl jen, – „přijel jsem pozdě;
tož oddechnem si, hola hej,
pod zámkem v hvozdě.“
146
Tam ulehl si v stromů stín,
list nad ním v slunci se třásl,
drozd zpíval v hloubi doubravin
a bělouš v trávě se pásl;
lučinou lítal roj zlatých včel,
mrak much tu ved’ svůj rej –
„Kéž člověk tak žití rozuměl!“
vzdych’ rytíř, – „boji a slávě!“
A potom se zasmál: „Hola hej!hej!“
a usnul v trávě. –
Kraj celý stopen v slunečný svit,
v něm dýchá role a niva;
na kraji lesa, mlázím kryt,
si v mechu pastucha zpívá;
zpívá si vesele, skřivánek sám
nezpívá veselej’:
„Pan rytíř sem, pan rytíř tam, –
západ je v korunách stromů;
pse, obrať stádo, hola hej,
poženem domů.“
E: lk, aš; 2002
147