Alojsu Jiráskovi.

Josef Václav Sládek

Alojsu Jiráskovi.
Co štěstí, žalu měl kdy český krov, svou dílnou nechal’s jásat, lkát a snít: hru dítek, úsměv dívčí, krbů klid, vzruch práce, – až k té písni na hřbitov. Leč nejhloub zněl z pod kladiva ti kov, když ohlas minula jím začal hřmít; to dunělo jak rány mečů v štít, tu rachot vozů vzduchem otřás’ znov. Syn lidu, lučním kvítím podle cest jsi věnčil jeho trpělivou skráň; – leč, jak to šlo o českou prsť a čest, dub věkovitý rozčesla tvá dlaň a vtiskla oštěp v tuhou českou pěsť v boj proti všem za vítězící zbraň. 29