A nos amours.

A nos amours. Václavu hraběti z Kounic.
A nos amours! – můj příteli, jak naše sklenky zazněly v té zlaté mládí době! Když ten pil Frankské svobodě, ten velkým mužům v národě, my v koutku ťukli sobě: A nos amours! A nos amours! – víš, Lucilla jak tobě srdce rozryla svým bleskným, černým okem? Ty’s jako stín jí chodil v sled, já dýku sobě koupil hned, to na souboj s tvým sokem! – Oh, l’ âge ďamour! Měla tě ráda, – vzal ji sok a minul potom mnohý rok, než opět jsme ji shledli; tak byla smutná, uchřadlá, zrak vyplakán, tvář zapadlá, jak s manželem se vedli – Adieu l’amour! 81 Však láska děv jest jitro jen, dnem zářivým jest láska žen, tak milý a tak sladký – my oba šťastni byli tak, leč před večerem přišel mrak, svit štěstí byl tak krátký – Ah, nos amours! Tam po tvých lesích kvete vřes, – mně je to všechno jako dnes, ač nad žitím se stmívá; však nejkrásnější z vidin všech nás dosud blaží v našich snech, jak den se připozdívá – Ce songe ďamour! To život nebyl veselý, však po letech zas, příteli, jak vzpomínáme spolu: ten pohár zde plať životu, ten našich srdcí tlukotu a ten ve štěstí, bolu à nos amours! 82