Staroselská romance.

Staroselská romance.
Šel pan hrabě, vyšel z boru na sedláka na Krákoru; on mu příliš hlavu zvedal, mnohou noc mu spáti nedal. Přes kameny, přes hrboly Krákora tu oral v poli, podle kravky mladou ženu u pluhu měl zapřaženu. Šel pan hrabě po úhoru, žena hledla na Krákoru; on jen řekl: „Uhlídáme –“ „„Stůj!““– vzkřik’ hrabě, „„selský cháme!““ Krákora řek’ zvolna: „Ouhy!“ povytáh’ sese, jak byl dlouhý, mladá žena na pluh sedá; byla jako plátno bledá. „Pane hrabě, dobré ráno –“ „„Z panského tu přioráno!““ „Pane hrabě, – na tom svoru –“ Bič zved’ hrabě na Krákoru. 121 Žena jako přimrazena; ruka klesá napřažená: „„Kdes pak, chlape, vzal tu holku? toť jsi zrovna s ďáblem v spolku! Trochu bledá, – inu k duhu nejde jí to při tom pluhu, škoda je jí, – tisíc šotků!““ Sedlák pevněj’ svírá otku. Hrabě všim’ si jeho pěsti: „„Hezká žínka, – tvé to štěstí! Odpouštím ti,““ – dodal temně. „„Pošleš ji dnes večer ke mně.““– Otka krouží napřažena... Nezabiješ! – vzkřikla žena, vyskočila před Krákoru. – Střelná rána houkla z boru. Žena vzkřikla: Kriste pane! – „Kletá rána! – Pane tcháne,“ – „„Selský blázen, na mou věru –““ „fořt vám střelil vaši dceru.“ 122