Mrtví.

Josef Václav Sládek

Mrtví. K sonetu Mathildy Blindové.
Jdou mrtví žitím dál: – do našich činů i myšlenek jich zasahuje dlaň; jsou osnovou, – v ní ruka naše tkaň svých vplétá růží, trní, ctnost i vinu. Půl našich vzpomínek jde v říši stínů, poslední naděje k nim v nebes báň; jich jeden úsměv kdys nám zjasní skráň, jich slza pálí duše ve hlubinu. V nás jejich, náš zas v příštích žije vzruch, jak vlna vlnu širým okeanem pohání dál přes celý země kruh, až k Tomu, jenž ji zbudil dechu vanem, se vrátí zas a z bouře peřejí ulehne ticha k Jeho šlepěji. 22