Lidé se budí.

Josef Václav Sládek

Lidé se budí.
Noc prosincová, kroku neslyšeti ze stmělých ulic, ani hlesu, ruchu před prvním jitrem; – do mhavého vzduchu teď svitlo okno jedno, druhé, třetí. Lidé se budí; – svítí nejprvněji ti, které práce volala i v spaní, ti, kteří v strastech neusnuli ani; a jdou zas k práci, štěstí, beznaději. Tam v jizbě bledý studentík se učí, tam dělník srká snídaní své chudé, tam tiskne matka děcko do náručí; tam kdosi prvním pohlednutím zírá na černý crêpe, – zde teprv ode včíra; – a zachví se, jak mrazno, pusto všude. 13