Starý brachu!

Josef Václav Sládek

Starý brachu! Jaroslavu Vrchlickému.
Stárnem, brachu! – vlasy šednou, noha váhá, líce blednou, z květných luhů jde to k srázu; tam, kde kvetly růže v nachu, kývá proutek zimostrázu, – ano, brachu! Mnohou míli šli jsme spolu v radosti a práci, v bolu, v slunci, – teď se připozdívá; mnohý krásný sen jsme snili, přec jen z něho úsměv zbývá, brachu milý! Trním cesta šla a kvítím, já byl prostý poutník žitím, nad zemí tvůj duch se tratil, ale s tím, co má jen země: s kusem lásky vždy se’s vrátil, bratře, ke mně. 77 A ty víš, co dá to síly! Slunce mé se v západ chýlí; – než se za ním křídla zvednou, že’s mne rád měl v žití prachu, řekni mi to ještě jednou, starý brachu! 78