Starý brachu!
Jaroslavu Vrchlickému.
Stárnem, brachu! – vlasy šednou,
noha váhá, líce blednou,
z květných luhů jde to k srázu;
tam, kde kvetly růže v nachu,
kývá proutek zimostrázu,
– ano, brachu!
Mnohou míli šli jsme spolu
v radosti a práci, v bolu,
v slunci, – teď se připozdívá;
mnohý krásný sen jsme snili,
přec jen z něho úsměv zbývá,
brachu milý!
Trním cesta šla a kvítím,
já byl prostý poutník žitím,
nad zemí tvůj duch se tratil,
ale s tím, co má jen země:
s kusem lásky vždy se’s vrátil,
bratře, ke mně.
77
A ty víš, co dá to síly!
Slunce mé se v západ chýlí; –
než se za ním křídla zvednou,
že’s mne rád měl v žití prachu,
řekni mi to ještě jednou,
starý brachu!
78