Čmelák.

Josef Václav Sládek

Čmelák.
Celý boží dlouhý den nad papíry jako mol, ani pohled z okna ven, až jde z toho hlava kol. Oknem slunko zableskne – teď už toho, hochu, nech; přece jenom zasteskne člověku se po lidech. Zde však není veselo, kam pak sem by zašel host; jednomu se nechtělo, druhý má sám svého dost. Mlč, ty starý mrzuto, co pak jsi to zahučel? Věru, sotva řeknu to, host pod oknem zabzučel. 79 Potom hezky zaklepal do zavřené vyhlídky: čmelák! – kdes pak se tu vzal? ah, – na okně na kytky! Nu, jen dále, – vzácný host, a tak z dálky, zrovna dnes! Co pak dělá venku hvozd, co pak dělá naše mez? Bručí, bručí, – divný druh, jako starý kamarád; nahučí ti toho v sluch, ale máš ho přece rád. Dík, bručále rozmilý! ač jen mžik jsi poseděl: ani bych byl, pochvíli, že je jaro, nevěděl! 80