Vítězslavu Hálkovi.
Slunečný den, – však jako v zimě bývá:
zem bílá, slunce bledé v modru nebe,
půl nebes jasných, půl se v mraku skrývá; –
teď zlatý pruh se zaskví na západě
a večer je; – a valinou se stmívá.
V den taký, Pěvče, navštívil jsem Tebe,
tvůj hrob na opuštěném Vyšehradě.
Hřbitov byl tich’ a tisy jak by snily,
– s mrtvými spící – po náhrobků řadě.
Sníh pokryl vše a nikdo po něm nešel
a ten Tvůj hrob tak bílý byl, – tak bílý! –
tabulka zavata i s tím Tvým jmenem;
– však šerý tis tu hlouběj snětě věšel,
a jak by sem nevedly lidské stopy? –
[5]
Jedny jsou ženské; – žena ruku chopí
přes moře let i hrob tím srdce věnem,
jímž dává vše, a vše na všechny věky.
To věno s ní, jen s ní ta láska mizí.
A druhé byly stopy po dítěti:
Tvůj klučina, toť už je hošík z něho,
on neví, jak jsi stál mu při kolébce,
– nuž, polibil jsem, pohladil ho hebce,
když maní potkav jej po mnohém roku
jsem poznal ho, jen po Tvém věrném oku!
A moje stopa byla stopou třetí.
A byli jsme tu dlouho spolu sami.
Ty’s klidně dřímal pod tou bílou zemí;
– co myslel já? – Rty Tvoje byly němy.
Proud slunce zplál dálnými vršinami
a já si vzpomenul, jak luhem, plání
na každou českou ves a chatrč svítí,
jak Ty’s je miloval po celé žití,
po celé žití, vroucně, do skonání!
Tak chudé, jarním obalil’s je květem
a vzrušil písní, když je skřivan v dáli
a vlašťovice odletěla s létem
a krvavě to pučí v žitě setém
6
a pod krovy, jež kdys se jarem smály,
až do těch srdcí sněhy zalétaly – –
Já přišel s písní svou, já chudý k Tobě!
– já o slůvko si přišel ku slavíku;
i ležela ta knížka na Tvém hrobě,
na srdci Tvém! – ten hrob už nebyl němý:
Ty’s tiše dřímal pod tou bílou zemí,
však já jsem Tvého srdce tlukot cítil.
Teď rudý západ do tisu se chytil; –
západem zlatý pruh, – a už se stmívá.
I šel jsem, – dole kol těch nuzných domků
té české chudiny, té české nouze
pod královského Vyšehradu zdivem!
Tu tam již v okně světlo zahořívá;
co za ním, – nevím; já jsem viděl pouze,
jak rudne krev v tom každém okna zlomku!
V snech přišel jsem, – jak domů, nevím ani,
jen vím, že v duši píseň bouří, zpívá,
sic ozvěnou jen po slavíku tklivém, –
Tvůj němý ret však dal jí požehnání!
V prosinci 1882
7