Vítězslavu Hálkovi.

Vítězslavu Hálkovi.
Slunečný den, – však jako v zimě bývá: zem bílá, slunce bledé v modru nebe, půl nebes jasných, půl se v mraku skrývá; – teď zlatý pruh se zaskví na západě a večer je; – a valinou se stmívá. V den taký, Pěvče, navštívil jsem Tebe, tvůj hrob na opuštěném Vyšehradě. Hřbitov byl tich’ a tisy jak by snily, – s mrtvými spící – po náhrobků řadě. Sníh pokryl vše a nikdo po něm nešel a ten Tvůj hrob tak bílý byl, – tak bílý! – tabulka zavata i s tím Tvým jmenem; – však šerý tis tu hlouběj snětě věšel, a jak by sem nevedly lidské stopy? – [5] Jedny jsou ženské; – žena ruku chopí přes moře let i hrob tím srdce věnem, jímž dává vše, a vše na všechny věky. To věno s ní, jen s ní ta láska mizí. A druhé byly stopy po dítěti: Tvůj klučina, toť už je hošík z něho, on neví, jak jsi stál mu při kolébce, – nuž, polibil jsem, pohladil ho hebce, když maní potkav jej po mnohém roku jsem poznal ho, jen po Tvém věrném oku! A moje stopa byla stopou třetí. A byli jsme tu dlouho spolu sami. Ty’s klidně dřímal pod tou bílou zemí; – co myslel já? – Rty Tvoje byly němy. Proud slunce zplál dálnými vršinami a já si vzpomenul, jak luhem, plání na každou českou ves a chatrč svítí, jak Ty’s je miloval po celé žití, po celé žití, vroucně, do skonání! Tak chudé, jarním obalil’s je květem a vzrušil písní, když je skřivan v dáli a vlašťovice odletěla s létem a krvavě to pučí v žitě setém 6 a pod krovy, jež kdys se jarem smály, až do těch srdcí sněhy zalétaly – – Já přišel s písní svou, já chudý k Tobě! – já o slůvko si přišel ku slavíku; i ležela ta knížka na Tvém hrobě, na srdci Tvém! – ten hrob už nebyl němý: Ty’s tiše dřímal pod tou bílou zemí, však já jsem Tvého srdce tlukot cítil. Teď rudý západ do tisu se chytil; – západem zlatý pruh, – a už se stmívá. I šel jsem, – dole kol těch nuzných domků té české chudiny, té české nouze pod královského Vyšehradu zdivem! Tu tam již v okně světlo zahořívá; co za ním, – nevím; já jsem viděl pouze, jak rudne krev v tom každém okna zlomku! V snech přišel jsem, – jak domů, nevím ani, jen vím, že v duši píseň bouří, zpívá, sic ozvěnou jen po slavíku tklivém, – Tvůj němý ret však dal jí požehnání! V prosinci 1882
7