Šípková růže.

Šípková růže.
Po stráních, kolem cest a v lesním chladu rozkvětlý šípek dlouhé snětě věsí, na růži růže v bujném vodopádu, a vůně táhne přes pole a lesy. A větví spád se v lehkém větru kývá, na trávu dolů sprchá lístek zticha, v trávě to švistí, pták ve hvozdu zpívá, sluch naslouchá jak v snu, a ret jen dýchá. Poutníče, spěš; – západu slunce rudé oblévá kmeny, stíny už se dlouží; – poutníče, zůstaň, – kdy zas večer bude, v němž tak se sní, tak myslí a tak touží? – Tu růži utrhnu a buď si růží mojí, ji s šípku utrhnu, jak rdí se tu a třese – v červánků záplavě, v tom prvním rosy znoji, a připnu si ji sem, kde srdce chví a dme se. [87] Buď tiše, srdce mé, jsi jako v červnu růže, krvavě rozkvetlá a opadaná v mžení: že zkvétáš, opadáš, kdo za to může? – tak květlo, opadlo jich k nesečtění! A zlehka, nohonoho, jdi po listech svadlých květů, byť kvetly jenom den, – vždyť pro život to dosti! ten svadlý květ kdos přec přitiskne k retu, až půjde smuten kol, neb tak pln blaženosti. [88]