*** Má rodná mluvo, ty drahý skvoste,

Josef Václav Sládek

***
Má rodná mluvo, ty drahý skvoste, Má rodná mluvo, ty drahý skvoste,
jediný z velkého odkazu dědů, který jsi přetrval v svatosti prosté všechnu jich slávu, všechnu jich bědu, nádheru králů, velikost věků a vše, co do prachu shroceno s ní – tak plna tklivosti a mužného vděku jak znělas od věků, – na věky zni! Ty, prostá dceruško doubrav a nivy, kde jsi se zrodila jako zpěv ptačí, jako šum hvozdů plný a snivý, jak olšin stýskání; – v smíchu i pláči vždy stejně upřímná, velká a svatá, když slunce svítilo, když hořel blesk, v svobody růměnci, v okovy spjata, i když ti nezbylo nic, než tvůj stesk. 11 Když bouře zničila květno tvých luhů, když třeskot oněmil v přilbách i meči, ty jsi nám zvonila radlicí pluhů, ty jsi k nám mluvila pohádek řečí: – pastorkou ve hradech, – pod nízkým krovem co šlechtic zapomělzapomněl, – co nechtěl král, ty jsi k nám mluvila tím ryzím kovem, jehož se netkla rzí ani kal. Tys u nás zůstala, ty mluvo sladká; kdy všechno zapadlo v bolu a tísni, na dětské rty tě šeptala matka, ty jsi nám zvučela v milenců písni, ty jsi nám plnila modlitbou chrámy tebou se ozýval luh náš i les a strážným andělem zůstala’s s námi, když anděl smrti se přes Čechy nes’. Lupínek pozlátka na spustlém hrobu, korunou zapadlou v jezerním klínu: tys byla pokladem chudému robu, který mu svítil do mrákot stínů; – lupínek pozlátka na starém štítu, na vetché kronice lesk zlatých spon, ty jsi se vmlouvala do jeho citu, až hlas tvůj vzbudil jej jak velký zvon. 12 Ó zvuč a zpívej, hlahol a bouřibouři, ty mluvo vítězná chudého lidu! – když hlas tvůj urdousen v krvi a kouři, hlahol nám u krbu v domácném klidu – až jednou zabouříš jako hlas hromu od horstva k horstvu přes český luh – a bude zas dědicem ve vlastním domu, ten, jehož dědicem chtěl mít zde Bůh! 13

Básně v knize Ze života: