Krása.

Krása.
Jest něco cizího ve zjevu krásy, jak něhou prodchnuta a celá žhoucí ji umělcova ruka v mramor skvoucí neb v barvu vtělila na příští časy. Viz sochu helenskou: je plna žití a pravdy, půvabu; – tak žila cele a žije do dnes krása v lidském těle, ten výraz ducha, skryté žilobití; – A přec tak něco cizího v té líci, v tom klidu oka, které v dálku zírá kams v neznámo, – v té ruce, která svírá, jak ve snu kdos, tu lyru dřímajícídřímající. – Ta tvář, pod jejíž klidem všechno žije to čisté čelo, zářivé a snivé a v klidu svém přece tak zádumčivé jak tiché nebe závoj mlžný kryje. – [102] Tak krása nežila; – nežije světa ve tvaru smrtelném, – a přece taví vše krásno v sobě, a nad krásy davy jež plní svět, jak duch nad tělem zkvétá. Ty cizá kráso, která ve svém vznětu jak pablesk svítáš naší mhou a hluší – Tys pravdou byla v umělcově duši! – ty jsi nám zvěstí od neznámých světů! 103